Já vim, je to hrozný, ale po půl roce je to tady zas. Dneska jsem se místo válení a vejrání do zdi rozhodla po půl roce dopsat čtvrtej díl. Je to úplně debilní, krátký a nikdo to nečtěte...
Po dvou týdnech těžkýho nacvičování, přičemž mi Anssi schovával pervitin, sic vždycky marně, protože jsem ho stejně pokaždý našel, a Sanova naprosto bezvýznamného šmejdění dokola kolem, jsme byli konečně právoplatně připraveni na náš první společný koncert. Připojil se k nám ještě můj starý známý, který slíbil, že nás doprovodí na bicí. Všechno se zdálo bejt skvělý. Měl jsem dobrou náladu, pravidelně jsem si píchal, tím pádem mě nic nebolelo a skoro jsem zapomněl na slib, kterej jsem dal Anssimu. Sano byl tak trochu ignorant a taky měl velkou zálibu ve focení. Neviděl jsem v něm nikoho jinýho než parťáka, kdežto v Anssim jsem našel pravého přítele. Uvědomoval jsem si, že on je první, koho zajímají moje problémy.
"Kterej kretén to sem dal?!" Zařval jsem, když se na stole objevilo několik dalších výtisků, kde jsem byl hlavním tématem dne. Okamžitě jsem hromádku novin smetl ze stolu a kopnul daleko do rohu místnosti. Ne, že by mi vadilo, že o mně svět ví, ale upřímně - nevim, jestli bejt slavnej tím způsobem, že se tři strany v novninách řeší nikoli moje hudba, ale to, jak žiju a jak jsem hroznej a jak beru drogy, je zrovna nejlepší. Kecnul jsem si na židli a přitáhl jsem si k sobě mísu s křupkama. Anssi se rozespale doploužil do kuchyně, promnul si oči a kouknul nejdřív na mě a hned potom na několikatery noviny, které se válely v rohu přesně tak, jak jsem je tam před chvílí mrsknul. Ublíženě jsem se na Anssiho podíval.
"Řekni mi, kurva, z jakýho zdroje čerpaj?! Vždyť to nenabírá konce!" Zasyčel jsem a dál hypnotizoval klíčovou dírku vchodových dveří střídavě s mísou křupek, která mi ležela pod nosem. Anssi bezradně pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Přežvykoval jsem křupky a v onu osudovou hodinu, což se dělo téměř každodenně, jsem pocítil potřebu píchnout si. Uculil jsem se a hodil okem po Anssim, byl plně zabraný do svého černě nalakovaného nehtu na pravém palci a mumlal cosi o tom, že se mu to olupuje a že ten blbej lak je pěkně nekvalitní. Chopil jsem se příležitosti a vplížil jsem se do svého pokoje. Začal jsem se šťastně přehrabovat v pouzdýrku a ...
"WILLE!!!"
Otočil jsem se a upřel jsem na rozzuřeného Anssiho pohled ublíženého mumínka.
"Neser mě!" Anssi začal už po X-té plynulou finštinou vysvětlovat, co mi to může způsobit a že mám přestat, dokud jsem na začátku. Povzdechl jsem si a vydal jsem se obtěžovat ledničku. Otevřel jsem ji, vytáhnul jsem si jogurt a začal jsem do jejího nitra nadávat, že jsem hrozný chudáček a že mě nikdo nemá rád. Ve chvíli, kdy jsem otevřel jogurt, kdosi zazvonil na dveře... Dobře, já věděl předem, kdo to bude, a proto jsem se vydal našemu bubeníkovi otevřít. Pozdravil jsem ho mávnutím ruky a nasměroval ho rovnou do zkušebny. Rychle jsem do sebe naházel jogurt, kelímek jsem kopnul do rohu za novinama a vydal se do zkušebny za ním. Prolistoval jsem nějaké noty, které Luukas vytasil ještě předtím, než usedl za bicí a usoudil jsem, že máme dost práce. Popadl jsem svoji milovanou kytaru, načež jsem se zase strašně rozčílil.
"Anssi, kde jse Sano?" Zeptal jsem se co nejpříjemnějším tónem, kterým to šlo, a zmocnilo se mě neblahé tušení. Anssi opět pokrčil rameny. Nasral jsem se. Tenhle maník možná uměl hrát skvěle na kytaru, ale jeho chování stálo možná tak za plesnivou vokurku. Byl nespolehlivej, línej, zlomyslnej, neupřímnej... Jo, mohl bych dlouho pokračovat. Hryznul jsem se do rtu, abych neřekl něco špatnýho i těm, kteří mi v podstatě nic neudělali a stroze jsem poznamenal, že začneme bez něj. Přehráli jsme asi dva songy, musim přiznat, že celkem úspěšně, a do zkušebny se doploužil Sano. Přeměřil jsem si ho nasraným pohledem, ale on jen povytáhl levé obočí a došel si pro kytaru. Rozhodl jsem se v tom nerejpat a vzteky jsem zapomněl, že bych vlastně měl mít touhle dobou hroznej absťák. Zkusili jsme další skladbu, ovšem cosi mi tam neladilo, někdo do toho hrál G znějící hůř než rozvrzané dveře a já to rozhodně nebyl. Netrvalo to dlouho, než jsem zjitil, že původcem je Sano. Přestal jsem hrát a ve snaze vysvětlit mu, že se tam hraje E, jsem k němu přistoupil. Sano se obrátil a se slovy, že už ho to tady všech sere, se prostě sebral a odešel.
"DEBILE!!!" Zařval jsem, když za sebou prásknul dveřma, a zvedl jsem kytaru, kterou Sano před "odchodem" ne zrovna šetrně položil na zem. Zkusil jsem zahrát E, čímž jsem docílil možná tak toho, že struna praskla a šlehla mě přes ksicht.
"Výborně! Líp už ten den začít nemoh..." Zabručel jsem ironicky a postavil kytaru do stojánku s tím, že se jí budu věnovat později.
Poté už všechno probíhalo zase v klidu, asi jsem byl i rád, že Sano odešel. Píchnul jsem si, zatímco se Anssi sprchoval, poté jsem si přitáhnul na konferenční stolek půllitr s Carem a křupky a začetl jsem se do knížky o zdraví člověka. Velmi zábavná literatura! Nevim, jak se mi podařilo usnout, ale vim, že ráno ležel na stole další štus novin. Nasraně jsem vylítnul z gauče a prolistoval jsem prvníma novinama.
"Kdo to sem zas, do prdele, dal?!" Zasyčel jsem a snažil se noviny vší silou zadupat do země. Anssi zvednul pohled od svýho oloupanýho nehtu a zíral na mě, jak na psychopata. Vyčítavě jsem se na něj zašklebil.
"Kdo to sem zas, do prdele, dal?!" Zasyčel jsem a snažil se noviny vší silou zadupat do země. Anssi zvednul pohled od svýho oloupanýho nehtu a zíral na mě, jak na psychopata. Vyčítavě jsem se na něj zašklebil.
"Tak mi řekni, kde to ty sráči berou?!" Syčel jsem, načež Anssi jen pokrčil rameny. Popadnul jsem jeden štus a mrsknul jsem s ním o Anssiho. Kupodivu mi na to nic neřekl a prolistoval ranním výtiskem.
"Sano..." Poznamenal, když doprohlížel.
"Cože?" Nechápal jsem.
Anssi zavrtěl hlavou a píchnul prstem doprostřed jedný z fotek.
"Kde si myslíš, že by tyhle fotky sehnali? Hm?"
Plácnul jsem se do čela a začal jsem jmenovat všechny nadávky, který znám, v několika různých jazycích. Anssi si sednul naproti mně a mlčky mě pozoroval.
"Musim si píchnout." Oznámil jsem mu, aniž bych věděl proč, a šel jsem si do pokoje pro jehlu. Chvíli jsem se hrabal v šuplíku, když se přihnal Anssi a snažil se mě odtáhnout pryč.
"Musim si píchnout." Oznámil jsem mu, aniž bych věděl proč, a šel jsem si do pokoje pro jehlu. Chvíli jsem se hrabal v šuplíku, když se přihnal Anssi a snažil se mě odtáhnout pryč.
"Co zas děláš?"
"Už toho nech, je ti to jasný, ty pitomče?"
Trošku mě urazilo to, že mě nazval pitomcem, ale to mi nemohlo zabránit v tom, abych se vrátil do zásuvky pro jehlu a balíček pervitinu. Anssi mi vyrval balíček z ruky. Chvíli jsem o něj bojoval, ale smůla opět stála při mně. Seděl jsem na koberci, jak malý ubrečený dítě, kterýmu rodiče zabavili hračku, a jenom jsem poslouchal splachování, který se ozývalo z hajzlu. Zhruba po minutě se ke mně Anssi vrátil, založil si ruce v bok a započal přednášku o tom, že když mi hudba vynáší těžký prachy, tak by byla kurva škoda utrácet to za tyhle sračky. Neudržel jsem se a jednu mu vrazil. Anssi na mě koukal poněkud překvapeně a pak si otřel nosebleed, která se mu mezitím spustila.
"Jedem pro tu kočku." Poznamenal tiše.
Dobu neurčitou jsem si ho měřil zlostným pohledem, pak jsem mlčky chmátnul po peněžence a klíčcích od auta.
Dobu neurčitou jsem si ho měřil zlostným pohledem, pak jsem mlčky chmátnul po peněžence a klíčcích od auta.
"Chci kočku! Černou kočku! A musí kousat, hryzat, škrábat, syčet, vrčet, málo žrát a poslouchat." Prodavačka na mě koukala, jak na debila a opatrně vykoktala, že takovou kočku s největší pravděpodobností nemají. Už jsem otvíral pusu, a rozhodně jsem se nechystal říct nic pěknýho, ale Anssi mě předběhnul.
"Mohla byste nám ukázat kočky, PROSÍM?" Na slovo "prosím" dal znatelný důraz a významně se na mě podíval. Mladá prodavačka otevřela klec s koťaty. Chvíli jsem si je prohlížel, vzal jsem tu nejčernější, která tam byla a dal jí prodavačce s tím, že jestli mi ji okamžitě nedá do děravý krabice, tak jim pomíchám granule.
"Klidni..." Strčil do mě výhrůžně Anssi. Ne, že by to pomohlo. Byl jsem neuvěřitelně nasranej. Zaplatil jsem, na hada jsem se prozatím vybodnul a dal jsem krabici s kočkou do kufru.
"Nemám řídit?" Nabídnul se Anssi, když viděl, jak se tvářim. Hodil jsem mu klíče a zalezl jsem na místo spolujezdce. Anssi nastartoval a za tichého nadávání na dnešní způsob chování k domácím mazlíčkům, šlápnul na plyn. Usadil jsem ho, že dřív se ty kočky i jedli, tak ať si nestěžuje.
"Bude se jmenovat Kruťouš II.." Pronesl jsem tím nejvážnějším tónem po chvíli, když jsem se uklidnil. Anssi vyprsknul smíchy. Očividně ho můj styl pojmenovávání zvířátek velmi pobavil. Ale kdo mu má vysvětlovat, že můj pes se jmenoval Kirk II. a želva byla Mrs. Hroznědrsná.
"Já doufal, že to bude Timo." Zaprotestoval Anssi. Vydal jsem jakýsi neidentifikovatelný zvuk na znamení nesouhlasu a zbytek cesty jsem čuměl z okna a přemýšlel o Sanovi. Nemohl jsem to nechat jen tak. Já se pomstím, tím si může být jistej.
ano! ano! ano!
tenhle příběh žeru! jestli nebudeš pokračovat tak si tě najdu (jako Zaboo z The Guild XD) a...nevim-co-udělam-ale-bude-to-hnusný! :D
želva mě totálně oddělala XD