na Blog.cz

Patnáctá kapitola našeho velkého literárního veledíla, které jen čeká, až bude objeveno porotou Nobelovy ceny, je zde! A vy nyní dostáváte tu velkolepou možnost si ji přečíst, tak neváhejte a čtěte, jinak nesmíte být překvapeni, že na vás v noci zpod postele vyskočí zlovolná teroristická lopata.

Po mém probuzení, jenž velice nešetrně způsobil Marco, když si na mě nedopatřením sednul, jsem usoudil, že mám místo nosu kus rudýho, nervama protkanýho, kromobyčejně otravnýho šutru. Už jsem tady zažil spoustu věcí; ale to, že se někdy dostanu do stadia, kdy neucejtim vlastní nos, to už předčilo mý očekávání.

Vytáhnul jsem cíp svýho vlasteneckýho kapesníku a co nejpotišejc jsem se vysmrkal, přičemž na mě zbytek studny začal házet obviňující pohledy. No jo, už je to tu zas. Člověk má problém a ty floutci tady kolem vás ani nepolitujou. Všichni na mě vyčítavě a podezíravě zírali, teda až na Anette, co už zase spala a Janneho s Alexim, jenž zaručeně řešili nějakej strašlivě důležitej světovej problém.

Schoval jsem svůj kapesník (neboli plachtu, jak by velmi vtipně podotkly některé osoby) a přišoural se k nim, protože z celýho obyvatelstva tady vypadali tak nějak nejživějc. Což bylo vcelku zajímavý, vzhledem k tomu, že Alexi měl bejt spíš mrtvější než jindy. Bejt tady ponožka, vsadil bych se, jak dlouho jim to vydrží.

"Dazdar lidi," pozdravil jsem se a přišoural jsem se blíž. Nikdo mi neodpověděl. Alexi se tvářil pohřebně a Janne vypadal jak Smrtka v posledním tažení.

"Hej, co je?" optal jsem se. Myslim, že moje představy o živosti selhaly.

"Promiň," řekl Janne pomalu, "ale nemůžu ti to říct."

"Proč ne?" přidal se ke mně Tuomas, jenž se záhadně vynořil odkudsi zpoza hadrů.

"Nech ho bejt, Janne je Velkej Mystik a z toho nic nedostaneš," zašklebil se Henkka. Zajímavý, že po tom, co tady předváděl celou noc (a kvůli čemu se nedalo spát) plus po tom, co se nejspíš naučil nazpamět svoji závěť byl schopnej pronýst v kuse tak dlouhou větu.

Janne tupě vejral před sebe a k ničemu se neměl. "Seš tajemnej jak hrad v Karpatech, ale až se vzbudí Anette, tak to z tebe stejně dostanem," zašklebil se Tuomas a dál si toho nevšímal.

Janne dál zíral a po chvíli řekl: "Sorry, nechci vyvolávat paniku." Po tomto prohlášení studnová atmosféra patřičně zhoustla.

Uvelebil jsem se u zdi, zavřel oči a čekal, až se vzbudí Anette. Upřímně řečeno mi bylo vlastně celkem fuk, na co zase přišli. Hůř už jsme na tom mohli bejt jenom těžko; a vzhledem k tomu, v jakým se Alexi nacházel rozpoložení, to zas bude nějaký převratný sdělení typu "ááá, všichni umřem". Fakticky, někdy si přeju, aby mi bylo všechno fuk. Já chci bejt kaktus.

Nebo orchidej. Nebo třeba kravata, to je jedno, jen bych chtěl mít možnost si sem tam odpočinout od toho bejt věčně zdeprimovanej Fin, jemuž se věčně někdo směje kvůli vejšce nebo má problémy s jeho smrkánim.

Všimnul jsem si, jaký rozpolcený pohledy vrhal Tuomas po Anette. Bylo mi nad sluneční soustavu jasný, jaký myšlenky rotujou v tý jeho údajně empatický mysli - rozhodoval se, jestli ji má vzbudit, aby vytáhla tu tajnou záležitost z Alexiho s Jannem, záhadnejch jak ufo nad fastfoodem, nebo jestli ji má dál nechat cestovat v říši jejích hadruplnejch (a určitě i měobjímáníplnejch) snů. Už jsem mu chtěl vytknout, jak je od něj netaktní, že vůbec jen bere v úvahu to, že by chudinku Anette probudil, ale v tu chvíli sama Anette jeho dilema ukončila tím, že ospale zamrkala a posadila se.

Tuomas se k ní okamžitě přišoupnul. Hah, no jasně, náš velkej citlivej básník... Hlavně, že celou dobu tu dřepí, nevšímá si nás a recituje zdem Whitmana a jakmile potřebuje něco zjistit, začne se lísat s úsměvem modelky procházející na molu.

"Dobrý ráno, Anette."

"Ahoj, Tuomasi," Anette mu úsměv oplatila. "Co potřebuješ?"

"No," Tuomas se podrbal na hlavě, "vlastně nic. Jen mě zajímal tvůj názor na jednu věc... Taky si myslíš, že je pro kolektiv špatný, když se v něm vytvářej skupinky a spolčujou se proti sobě?"

Ahá, je mi to jasný... Náš mistr srdceryvnejch rýmů nechce Anette přiznat, že chce z těch dvou akorát vytáhnout, co si šeptali, protože je zvědavej jak předškolák; je totiž dost chytrej na to, aby chápal, že Anette by do soukromí jinejch lidí nerejpala, ale kdyby to zastřel nějakou šáhlou záminkou...

"Kam tím míříš?" Anette se lehce zamračila.

"No, tady Janne a Alexi si tam pro sebe furt něco mumlaj, podezíravě se na nás culej, odmítaj sdělit o co jim jde a vůbec, chovaj se divně," prohlásil Tuomas přesvděčivě. "Jsem si jistej, že mě pomlouvaj."

"Ale chlapci," Anette se zamračila už míň lehce, "copak to se dělá?"

"My nikoho nepomlouváme," bránil se Janne, "to nemáme zapotřebí. Jen mi Alexi řeknul jednu informaci, která bohužel zní pravděpodobně a neradi bysme s tim zatěžovali ostatní."

"Ale jestli se nás to týká, měli byste nám to říct," naléhala dál Anette a Tuomasova hlava sebou jen v souhlasu kejvala jak kyvadlo u jámy.

"Vlastně se to týká jen jednoho člověka tady," odpověděl Janne vyhýbavě.

"Ale? A koho?"

"To nemůžem říct," vrtěl Janne hlavou, "protože kdyby to věděl, nemuselo by to dobře..."

"Houby s vodkou," zavrčel Henkka, "pomlouvaj nás, je mi to jasný."

Janne si povzdechnul. "Už mě to nebaví. Využívam svoje právo nevypovídat."

Anette se k němu přesunula blíž. "Janne, pověz nám to," poprosila ho hlasem sladkym jak karamelový lízátko, "ať už se to týká kohokoli, je to určitě závažná věc a má právo o tom vědět."

Janne s Alexim si chvíli vyměňovali pohledy (konkrétně to byly pohled typu "já nevim, rozhodni to ty" a pohled typu "je mi to vcelku někde, protože jestli mě v tuhle chvíli něco trápí, je to mnohem víc to krvavý a extrémně bolestivý cosi, co bejvalo mojí milovanou nožkou")

Co nejtišejc a nejšetrnějc jsem se vysmrkal. Nos mě pálil, oči mi slzely jak holce u béčkovýho slaďáku a vůbec jsem se necejtil nejlíp.

"Tak dobře," řeknul po chvíli Janne nejistě, "ale řeknu to jen tobě."

Anette kývla a naklonila se k Jannemu, kterej jí cosi pošeptal. Anettiny zorničky se rozšířily a její pohled se přesunul k Henkkovi.

"Aha, já věděl, že zas melete o mně!" prsknul Henkka jak rozčilenej křeček. "Ty," ukázal na Alexiho, "si prostě neodpustíš příležitost, abys o mně vymejšlel nějaký bludy a ty," tentokrát jeho ukazováček zamířil na nechápavě civějícího Janneho, "nejseš o moc lepší. Co jste si zas vymysleli? Že mam na zadku třetí oko? Že potají chodim na kroužek lidovejch tanců?"

"Nikdo tě tu nepomlouval, debile," zavrčel Alexi a tvářil se jak Prometheus při návratu orla. "A uvědom si už laskavě, že jsem ti zachránil život, tak by ses mohl trošku klidnit."

"Drž už, kurva, hubu!" zavřeštěl Henkka zoufalým tónem blondýny, co si zlomila nehet. "Stejně jsi to udělal jen proto, abys mi to pak mohl furt předhazovat a srát mě s tim, ne proto, že bys byl nějakej hrdina. A taky možná i částečně kvůli tý tvojí zvrhlý sebepoškozovací zálibě."

Alexi jen civěl pohledem tupym jak nůžky ve slevě. "Takže ty mi chceš říct, že jsem tě zachránil jen proto, že jsem děsnej sobec?"

"Přesně tak," kývnul Henkka, sám se sebou spokojenej jak dědula po vyluštění křížovky.

Alexi ho chvíli zlostně prometheovsky probodával očima. "Ty seš neskutečnej kretén," oznámil po chvíli. "A víš co? Já na to seru. Jen si poslechni, na co jsme s Jannem přišli a je mi jedno, nakolik tě to zdeprimuje."

"Tak povídej," ušklíbnul se Henkka.

"Pamatuješ, jak jsme byli v lese a ty sis pak našel to klíště na noze a jak se v novinách zrovna psalo cosi o hrozící tyfový epidemii a jak jsi říkal, že je to kravina?" začal Alexi a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. "Určitě jo. No, všechno napovídá tomu, žes to svinstvo chytil, odpovídá tomu všecko. Bylo to zhruba před dvěma tejdnama. Je ti blbě. Máš horečku. Máš zimnici. Prostě to sedí."

Henkka na něj chvíli vejral jak sova na výzvědách. "A tomu ty říkáš pravděpodobná teorie?" ušklíbnul se a otřel si rukou zpocený čelo. "Že mam nějakou zasranou smrtelnou nemoc, co byla naposled pořádně rozšírená v osumnáctym století? To je pravděpodobný jak medvěd u Kolína, vole."

"Kolín? To bá bejt kde?" promluvil jsem.

"Nevíš? To je přece v Litvě," dělal Henkka chytrýho. "Hrozný, tahle společnost. Jeden neví, kde je Litva, další by mě nejradši viděli umírat na tyfus..."

V tu chvíli jsem si něčeho povšimnul. Nechápal jsem, proč se to děje, ale jistě jsem věděl, že se mi to vůbec nelíbilo.

Poposednul jsem si blíž k Anette a chytil ji kolem ramen. "Adette, co se di stalo?" optal jsem se empatickým tónem. Grráá, podělaná rýma!

"N-nic, jen mi slzej oči," zamumlala Anette a setřela si slzu, co jí stékala z oka, který nabylo přibližně barvy mýho nosu.

"Do jasdě, a já jseb chodící kdedlík," ušklíbnul jsem se a objal jsem ji. "Dak se břece svěř."

Stočily se na nás všechny oči ve studně. No skvělý.

"Když já nevim!" vzlykala mi Anette do ramene. "Já už prostě nemůžu, je to tady příšerný! Každou chvíli se někomu něco stane, vůbec nevíme, kdy nebo jestli se odsud dostanem, možná to jsou poslední dny v našem životě, jsme hladoví, máme už jen sami sebe a ještě ke všemu jediný, co dokážem, je se pořád dokola hádat!"

Všichni bezradně vejrali na Anette, která brečela jak želva v depresi, jen já jsem ji poplácával po zádech a snažil se ji utěšovat všema těma levnejma frázema typu "to bude dobrý" nebo "no tak, vždyť jsem tu s tebou".

Anette chvíli jen brečela, až jsem měl pravý rameno celý promočený, pak zvedla hlavu a zakabonila se na Henkku. "Víš, Henkko... Já si nemyslim, že seš špatnej člověk, ale občas by sis měl pořádně promyslet, co děláš nebo říkáš. Věřim, že to tak nemyslíš a že ti to tu leze na mozek, ale to neni vina ani mě, ani Alexiho. A za to, co pro tebe udělal, by ses k němu měl chovat líp. Muselo mu bejt jasný, že když se tě pokusí od tý skříně dostat dál, nestihne uhnout. Málokdo by tohle udělat, tak si toho aspoň, prosím tě, važ.

A vás ostatní by taky nezabilo, kdybyste se k sobě navzájem chovali líp," ukončila Anette svůj proslov a otřela si další slzu.

"Já se k době choval vždycky dobře," zamumlal jsem poněkud dotčeně. No jo, malej Emppu zas neni důležitej!

Anette se jen pousmála a nic neříkala.

"Anette má pravdu," ozval se Janne a společně s ní se na Henkku vyčítavě díval.

Henkka se kousnul do rtu a velmi dlouze mlčel. Všimnul jsem si, že se poněkud klepal zimou - no jo, místní klima fakt neni to nejlepší na nemoc...

"Zacpěte si všichni uši, chci Aleximu něco soukromýho říct a jsem moc línej a nemocnej na to, abych se zvedal a šel k němu," zavrčel po chvíli. Nedá se říct, že by ho ostatní brali na vědomí.

"ZACPĚTE SI KURVA TY ZASRANÝ UŠI, NEBO NA VÁS POŠLU MARCA!" zařval Henkka natolik přesvědčivě, že si vmžiku ty uši zacpal dokonce i Marco. Já jsem od přírody zvědavej a tak, přestože jsem dělal jakože mi ty prsty už málem vylejzaj nosem, jsem je ve skutečnosti nějak extra zacpaný neměl a tak jsem Henkku slyšel dobře.

"Tak aby bylo jasno," začal Henkka tlumenym hlasem, "sereš mě a vždycky jsi mě sral. Seš sobeckej zmetek, nafoukanej hajzl, arogantní vůl, děsnej debil, naprostej magor, natvrdlej mamlas, otravný pako, ujetej blázen, nepříjemnej idiot a vůbec, totální blb," Henkka se krátce odmlčel, "ale i přes to přese všechno je dost možný, že mezi všema těma částma mý duše, který tě hluboce nenáviděj, je kdesi hluboko schovaná nějaká malá, která je ti vděčná za to, cos udělal."

Alexi si onen proslov nějakou chvíli rozebíral v hlavě. "Takže ty mi vlastně chceš říct, že mi děkuješ," řeknul nakonec.

"Vydedukuj si z toho, co chceš," zabručel Henkka, "já už ti k tomu víc neřeknu. A už zas můžete poslouchat," dodal zvýšenym hlasem.

Všichni si vyndali prsty z uší a tvářili se natolik nevinně, že bylo jasný, že poslouchali všichni. Henkka to naštěstí neprokouknul a jen dál zdeprimovaně pozoroval protější zeď.

Atmosféra, co to tady ovládla, se mi ani trochu nelíbila. Pravda, to se mi nelíbila už od doby, co jsem přilít do týhle šílenosti, kterou by měl problém vymyslet i Tim Burton, ale to nic neměnilo na faktu, že teď už to tady bylo hodně zlý. Sice jsme se tady nerubali lopatama po hlavách jako posledně, ale to bylo myslim spíš proto, že se tady žádný lopaty už delší dobu nevyskytovaly. Bůhví jestli to nebyla jedna z příčin týhle epidemie.

Zavládlo tu takový to typický umíráčkovský klima, až na to, že tentokrát mi to připadalo až moc reálný. Největší hypochondr široko daleko si klidně chytně nějakej středověkej hnus a i kdybychom náhodou nebrali v potaz to, že je to vysoce infekční a všichni tady umřem, tak nás určitě zdeprimuje kecama o smrti tak, že zaklepem bačkorama ještě rádi. Ach jo.

"Já si stejně myslim, že neumře," snažil se Marco prolomit moje myšlenky typu, jakou barvu stuhy si nechám dát na věnec a úmyslně mluvil o Henkkovi ve třetí osobě, "přežil toho už tolik, že snad musí bejt zákonitě imunní, ne?"

"Jenže tohle je něco jinýho, Marco!" zakvílela Anette a hlučně se vysmrkala do cípu mýho kapesníku.

"Ale vždyť tady nejdřív onemocněl Emppu, ne?" hledal v tom Janne něco smysluplnýho. "Tím pádem to nemůže bejt tyfus. Třeba to je… já nevim… chřipka."

Tomu jsem se musel zasmát, jsem přece jenom hrdej vyznavač černýho humoru, jenže v tu chvíli po mně zbytek studny začal házet obviňující pohledy. To je tak, když někdo nerozumí fóru.

"Hovno chřipka," zamumlal pochmurně Alexi. "Akorát se to neprojevilo, to je celý. A jenom si to uspíší tim, že je prostě moc velkej hypochondr."

"Jo, v tom případě si nechám na náhrobek napsat ,Já vám to řikal," zavrčel Henkka a pokračoval v hypnóze zdí (což je jedna z těch věcí, o kterejch si objektivně myslim, že mu fakt jdou).

"Hele, lidi," začal jsem se svojí oblíbenou frází, "devíte děkdo, jak ten tyfus probíhá?" Všichni na mě čuměli jak sůvy z nudlí. Což teda tak docela nechápu, protože zaprvý to teď byla, řek bych, docela podstatná myšlenka a zadruhý jsem byl nakonec jmenovanej doktorem Watsonem, takže bych se o podobný záležitosti měl starat. Což je docela ironie, když už tady padlo obvinění, že jsem sem tohle svinstvo zatáhnul já.

"No," promluvil pomalu Tuomas, "pokud já vim, tak je nejdřív kóma a pak smrt." Teď pro změnu všichni čuměli na něj. Zajímavý, jakej má to zírání řetězovej efekt, že?

Tentokrát na něj všichni zírali nejspíš proto, že neměli tucha, že se náš velkej empatickej klávesák o podobný věci zajímá - jenom mně bylo jasný, jak to doopravdy je. Pro Tuomase všechny nemoci na světě, včetně rýmy, znamenaly kóma a smrt. Pravdou je, že tim ale vždycky všechny dokázal bezpečně zdeprimovat, stejně jako teď.

Anette znova chytla hysterickej záchvat a jak v transu opakovala jméno childrenskýho basáka - nevim, jestli jí ovšem došlo, že teď jsme v tomhle hajzlu, nebo spíš v týhle studně, úplně všichni.

Začínal jsem tady z toho bejt otrávenej jak jamajský šípy. Buď se tu všichni litovali, nebo umírali, případně obojí najednou a mě už to fakt přestávalo bavit.

"Hele, bdě to tady štve," oznámil jsem svému zdeprimovanému okolí. "Debůžeb si třeba zazpívat? Děco, co dedi daše, abychom přišli da jidý byšlenky."

Můj návrh se očividně nesetkal s velkým nadšením, což mě připomnělo si pomyslet, že zdejší banda by měla nejspíš v osobním dotazníku "sebelítost" na prvním místě ve sloupci "oblíbená činnost".

"No… Myslim, že Highway to Hell by v týhle situaci asi nebyla nejlepší, co?" zamumlal Alexi. No jo, ten aby nepřišel s něčim pozitivním.

"Myslim, že by to chtělo něco trochu jinýho," poznamenal Janne, kterej se jako jedinej ještě obtěžoval na otázky tohoto typu odpovídat.

Opět zavládlo hrobové ticho, jak se všichni snažili vymyslet co nejméně deprimující zazpívatelnej song. Anette už otevírala pusu, aby něco navrhla (vsadim se, že to bylo něco typu "Umbrella" nebo "Don't Stop The Music"), když vtom se Alexi zamračil jak letní nebe v Polsku.

"Co je?" zeptal se Janne (kterej má očividně sklony vždycky říct to, co má zbytek buď odvahu si to jenom myslet, nebo to považuje za něco, co není nutný zmiňovat). Alexi si ho nevšímal - už to bylo divný. Jak se tyhle dva začnou navzájem ignorovat, můžete vyhlížet apokalypsu.

"Vole… Co to máš na tý ruce?" vypálil svůj dotaz Henkkovým směrem a furt se tak divně tvářil.

"Co já vim," opětoval mu Henkka zamračenej pohled a zamyšleně zíral na svoji ruku. "Asi nějakej ekzém či co."

"Prosím, řekni, že to nemyslíš vážně," řekla Anette mdle po chvíli zaraženýho ticha a působila dojmem, že každou chvíli omdlí.

"A co jako? Co je sakra špatnýho na jedný blbý vyrážce? Nebo ta je taky smrtonosná?" zeptal se Henkka dotčeně. Říkal jsem si, jestli je to tou epidemií, že mu podobný věci vždycky dojdou až naposled.

"No co je?" zeptal se po chvíli trochu nervózně, když postřehnul upřímněsoustrastný pohledy, jenž si většina zdejších obyvatel vyměňovala se zdí.

"Hele," prohlásil po chvíli Alexi, "když jsme se teď tak pěkně usmířili, tak nic ve zlým, ale ty seš snad fakt úplně blbej."

"Alexi!" okřikla ho Anette, za což si vysloužila Henkkův škodolibě spokojenej pohled.

"Co je?" vypálil Alexi podrážděně. "To je snad každýmu jasný, že skvrnitej tyfus a vyrážka k sobě patřej jako zebra a hrby! A teď tu všichni chcípnem!"

"Ehm… Asi jsi myslel zebru a pruhy," opravil ho opatrně Janne, "nebo možná velblouda a hrby, ovšem velbloud a zebra je něco trochu jinýho, jak jistě uznáš, takže-"

"Ježišmarja!" zavřísknul Alexi a nejspíš by v normálním případě vylítnul do stoje jak píchnutej nasranou vosou, kdyby teda měl na čem stát. "Já se vám tady snažim vysvětlit, že tady teď kvůli jednomu blbýmu hmyzu všichni chcípnem a vy tady zatím rozebíráte rozdíl mezi zebrou a velbloudem! To vim taky, že velbloud je odjakživa pruhovanej!" dodal potom ublíženě.

Janne si povzdechnul a začal cosi vykládat, nejspíš něco o nedostatku zájmu o biologii na základní škole, ovšem nikdo ho neposlouchal. Všichni si vyměňovali chcípavý pohledy buď se zdma nebo se zemí. Já bejt těma šutrama tady okolo, tak by mě už asi ty všudypřítomný vyčítavý zdeprimovaný pohledy docela sraly, pravdou ale bylo, že šutry buď nemaj právo na demokracii, nebo se jim prostě chtělo zarytě mlčet.

"Hele," promluvil náhle Marco, jehož zřejmě okolní ticho ubíjelo stejně jako mě, "pokud je pravda to, co tvrdí ó velká naše oběť, tak je to vysoce nakažlivý a tu vyrážku bysme snad měli mít všichni, ne?"

Tímto rozpoutal řetězovou reakci ohledávání vlastních tělesných schránek a vyděšeného kvíkání, když někdo objevil měsíc starej strup a posléze stěžování si, že určitě umřem.

"Nevim, jak vy,"ozval se po chvíli Tuomas se slyšitelnou dávkou nevole v hlase, "já jsem teda žádný podivný fleky nenašel. Někdo z vás jo?" Bylo mi jasný, že Tuomas by byl mnohem radši, kdyby nějaký objevil; pro jeho rádoby empatickou sebelítostivou povahu by to bylo jak balzám, protože by si ho konečně někdo všímal.

Pravdou ale bylo, že odpovědí mu bylo víceméně sborové ne. Teda až na jistou osobu, co zdeprimovaně civěla do zdi. Ale já to oné nejmenované osobě nevyčítám, taky bych asi nevládnul hyperaktivitou učitele tělocviku, kdybych se dozvěděl něco podobnýho.

"Lidi, takhle to nejde," prohlásil po chvíli Janne rozhodně. "Možná je tohle téma pravdivý, ale únavný jak přednáška o technologii tekutejch krystalů, takže navrhuju nějakej ten song."

"Tak když už se teda musíme chovat jak nějaký zkurvený optimisti, tak aspoň něco, co všichni známe," poznamenal Alexi.

"Fajn," pokrčil rameny Janne, "tak třeba… I never knew girls existed like you…"

"But now that I do, I'd really like to get to know you," přidal se Alexi. Za chvíli už si prozpěvovala celá studna, respektive ta část, co měla aspoň trochu povědomí o tom, o co se vlastně jedná. Zajímavý, jaký lidi vyváděj voloviny, když jde do tuhýho.

Po chvíli se zpěv vytratil, jak postupně všichni zapomínali text. Nejdýl vydržel (můžete dělat překvapený) Alexi, kterej chvíli po doznění posledního tónu poznamenal: "To znělo jak vrány, který někdo dusí zaživa v papiňáku."

"Jo, hlavně že ty seš rádio," zavrčel Marco mrzutě. Nevim, jestli náhodou nemyslel letadlo, ale zaprvý jsem nebyl zas takovej sebevrah, abych to připomínal někomu, jako je Marco a zadruhý jsem nebyl ani Janne, abych cítil silnější potřebu se v tom nějak rejpat.

"Já nejsem žádný rádio," zamračil se Alexi, "nejsem Gott, abych zpíval na playback."

"Já jsem nemyslel rádio jako rádio, sakra," zavrčel Marco.

"Proboha, hlavně se zas nezačněte hádat," zašeptala prosebně Anette. Marco s Alexim po sobě házeli bleskovitě ac/dcovský pohledy, ale nepadlo už ani jediný křivý slovo.

"Tak fajn," prohlásil po chvíli Henkka svým typicky living dead tónem. Až na to, že to "living" se kamsi vytratilo. "Nikdo z vás tady ty fleky po sobě nemá, tim pádem si furt můžete řikat, že máte chřipku." Čekal jsem už jenom na dodatek v podobě "jenom já to tady vždycky odseru, jsem největší chudák a nikdo mě nepolituje, ach jo."

Henkka se zvednul ze svýho oblíbenýho rohu a přelít nás svým znaveným hypnopohledem. Říkejte mi blesku, ale něco v tom výrazu se mi nelíbilo. A taky mělo proč.

"Aby bylo jasno, nechci, aby tady kdokoli z vás chcípnul kvůli mně," prohlásil a uved tim svoje okolí do nevěřícný strnulosti. Dokonce ani nepoznamenal cosi o výjimce jménem Alexi.

Jestli jsme ale zírali teď, tak to nebylo nic proti tomu, když Henkka přišel k Anette a začal se jí hrabat v kabelce. Všichni jsme na něj vejrali s očima jak puklice od rychlíku a nevěděli, co si o tom sakra myslet.

"Co to je?" upřel na Anette svůj podivně odhodlaně psychopatickej pohled. Psychopaticky se pravda tvářil pořád, ale vždycky buď s výrazem "je mi to u místa, kde záda ztrácejí svoje dobrý jméno", nebo případně "sereš mě". V ruce držel krabičku. Fakt nechápu ty lidi, co se ptaj na věci, který jsou jasný jak islandskej maják.

Anette na něj zírala vyděšeně jak ratlík na plácačku na klepání koberců
a k odpovědi se neměla. Takže dodávám: nechápu lidi, který dokáže k zešedivění dohnat jedna blbá krabička velikosti asi tak průměrnýho zakrslýho sarančete.

"Rozhodnul jsem se pro jednoduchý řešení," prohlásil Henkka a v očích se mu šíleně lesklo. No skvělý. Takže teď se nás buď rozhodne umlátit lopatou, abychom netrpěli, nebo přijde záplava dojemnejch keců a umlácení přijde až potom.

"Hele, upřímně řečeno je mi to fakt celkem líto," rozváděl Henkka svoje pračkavíčim zakalený myšlenky, "ale prostě to jinak nejde."

"Hele, buď tak laskav a přestaň to protahovat, už nás to fakt nebaví a nechápem ani slovo z toho, cos tady teď prones," prohlásil Tuomas znaveně a shrnul tak moje dosavadní myšlenky.

Po chvíli mě napadlo, že to asi neměl řikat, jelikož Henkka se ušklíbnul a poznamenal: "Vim, že to tady teda bude všem u prdele, ale omlouvám se vám za to, co jsem vám možná proved." Ale ne, no to tady ještě chybělo. Teď se začnem všichni objímat a strašně dojemně si vysvětlovat, jak se vlastně máme všichni hrozně rádi. To ne, jestli umře i můj cynismus, tak to tady rovnou můžem přejmenovat na Esmeraldu. Nutno podotknout, že jsem ale ještě furt nechápal nic z toho, co se tady teď dělo - možná to bylo nedostatkem kyslíku v oný dutině, kterou svýho času zabydloval můj mozek, nebo možná proto, že jistá část zdejšího obyvatelstva se chystala udělat něco totálně uhozenýho a cejtila potřebu to hrozně protahovat.

"Mimochodem, Anette… Odkdy sebou taháš prášky na spaní?" zeptal se nejistě Tuomas, kterýmu to zřejmě začalo docházet jako prvnímu, když si Henkka vysypal obsah krabičky do dlaně.

Těsně po něm to nesmírně hlasitě docvaklo Aleximu. "Ty vole, na to se vyser!" zavřísknul nepříčetně, ale zdálo se, že to nemělo moc velkej dopad. Henkka pořád vypadal vyšinutě jak afgánskej terorista a nepřítomně civěl na svoji dlaň.

Rozhlídnul jsem se okolo sebe; všichni seděli jak na trní a čekali, co se bude dít. To je teda dle mýho dost blbej způsob, jak někomu zabránit v sebevraždě, a kdybych už nedospěl do stadia, že mi to bylo všechno fuk, určitě bych teď něco hrozně natřiprdelního udělal.

"Sakra lidi, tyhlety podělaný melodramata snad nemáme zapotřebí!" zakvílel jsem, ale nikdo mě neposlouchal, protože jsem malej a nepodstatnej, že jo. No jo, ono kdyby půlka zdejší populace nečuměla na telenovely, tak se tohleto nemuselo dít.