na Blog.cz

HA! Přichází zhruba šestnáctá kapitola naší neskutečně hluboké a empatické... Studny. Dnešní díl bude přímo ultrasupermegapříšernějakofaktmrtěmocwoe smutný, depresivní, temný, a tak vůbec! Láska! Slzy! Tisíc slonů!

...No dobře, tak láska teda ne. A moc nezírejte na ty slony, máte tady přece lopatu. Haha...

Pro deprese jsem samozřejmě měl jakožto velký empatik pochopení, ale vážně jsem neměl chuť vidět Henkku nebo kohokoli jinýho umírat, protože moje umělecký svědomí by mě nepřestalo furt otravovat s tim, že jsem mu v tom nezabránil. A určitě nejsem jedinej, koho pohled na Henkku svírajícího prášky, na který poulil oči jako by právě sežral devět chilli papriček, silně deprimoval.

Dejme tomu, že by ty prášky sežral. Co by se dělo? Já bych byl pomaloučku doháněnej k šílenství svym svědomim a taky tim, že bych si musel neustále dokola prozpěvovat Dead Boy's Poem. Marcovo svědomí by si určitě taky našlo nějakej debilní důvod, proč je to jeho vina, a náš viking by se tu jen zdeprimovaně tahal za vousy a na všechny by nepřívětivě vrčel (což dělá i teď, ale myslim tim, že by se situace ještě zhoršila). Emppu by brečel, že to jeho vina, protože to Henkka chytil od něj a taky proto, že každou chvíli umře. Anette by brečela, protože by jí Henkky bylo líto a když by viděla brečet Emppua, rozbrečela by se ještě víc. Janne by byl extrémně nešťasten a když by si uvědomil, že se nemůže jít utěšit ke svojí sbírce podprsenek, asi by se zhroutil. Alexi by... hm, to se neodvažuju hádat, protože i když Alexiho docela dobře znám, je mi záhadou, nakolik se ve skutečnosti s Henkkou nesnášej. No, zdeprimovanej by z toho ale rozhodně byl a určitě by kvůli tomu mnohem dřív vystřízlivěl, začal by se lísat k Marcovi, Marco by se nasral a nakopnul by ho, to by nasralo Anette, nasraná Anette by zdeprimovala Emppua, zdeprimovanej Emppu by s tim svym hereckym talentem navrch dodeprimoval nás všecky a taky bysme se hrnuli pro prášky.

Po zralé úvaze jsem tedy došel k názoru, že Henkka umřít NESMÍ!

"Henkko, nedělej to, prosím!" pištěla Anette a třásla se jak korálky na sukni břišní tanečnice.

Henkka se na ni podíval, bledej jak upír ze severního pólu. "Je to to nejlepší řešení," odvětil tiše. "Když to neudělam, umřu stejně a ještě k tomu i vy ostatní. A to nechci."

Ty vole, přísaham, že kdyby se nám někdy podařilo se odsud dostat, složim ten nejdelší, nejlepší a nejsrdceryvnější song, co kdy Nightwish měli. A jestli se za časů Century Child moje rodina po přečtení textů bála, že si něco udělam, tak po přečtění tohohle by mi rovnou volali toho nejlepšího psychiatra, co ve Finsku je, přivázali by mě na židli, abych si nemohl nic udělat a zásobovali by mě salmiakkama a nejnovějšíma výtiskama Donalda, aby mě z toho aspoň trochu vytáhli.

To abych už začal přemejšlet nad tim, jak to bude, dokud jsou ty pocity čerstvý. Dobře, takže, jak začnu? To chce něco hrozně depresivního... A cry will be heard tonight? Jo, to zní dobře...

Mezitimco jsem si tiše broukal, všichni se snažili přemlouvat Henkku, aby se nezabíjel.

"Henkko, prosím, tohle přece nemá smysl!"

"Prosibtě, vykašli se da to! Stejdě tu všichdi brzo chcípdeb i tak, debá cedu to drabatizovat."

"Hele, když se nezabiješ, klidně uznam, že hraješ na basu líp jak já!"

"Uvědomuješ si, že člověk, kterej spáchá sebevraždu, bude navěky Banned From Heaven?"

"Nedělej to vole, fakt. Nestojí to za to. Taky jsem se o to pokusil a vidíš? Naštěstí mě našli a žiju naprosto normá... ehm, no, chtěl jsem říct, že se mam vcelku dobře. Fakt, ser na to, ten tyfus určitě nemáš, já se v nemocích nikdy nevyznal, spíš tak v úrazech..."

"Odlož ty prášky a zkus si třeba něco složit, to pomůže," přidal jsem se k nim.

Henkka už se klepal jak Anette, byl ještě bledší než před chvílí (což jsem ani netušil, že je možný) a pot z čela mu tekl jak krev z propíchnutý tepny.

"Nepřemlouvejte mě už, do hajzlu," ozval se po chvíli, "teď nevim, co mam dělat. Je to moje věc, já si to rozhodnu."

"Tvoje věc? TVOJE VĚC, TY DEBILE?!" rozeřval se Alexi. "Ty si chcípneš a už ti to bude všechno jedno, ale uvědomuješ si, že to nás tim zdeprimuješ hůř než nějakym divnym kašlem?! Jestli máš fakt to svinsto, tak už bysme to od tebe dávno chytli a tim, že zajdeš na kafe s Ronniem Diem a Bonem Scottem a tvoje tělesná schránka si tu mezitim bude v klidu hnít, nám fakt nijak nepomůžeš! Zahoď ty zasraný prášky, nebo ti je seberu sám a zkopu tě tak, že si pro ně už sám nedojdeš!"

"Teď nevim, jestli mam bejt dojatej, že nechceš, abych umřel, nebo nasranej, protože na mě řveš a vyhrožuješ mi."

Jak Henkka chytil od Anette klepavost, tak Anette od něj chytila bledost a, bílá jak čerstvě vymalovaná stěna, se tulila k Emppuovi.

Alexi na to zjevně šel dobře, protože Henkka oči vyvaloval už o poznání nejistějš. A když se Anette poněkud váhavě zvedla, došla k němu do levýho rohu a vyškubla mu prášky z ruky, ani se moc nebránil.

"Děláš hroznou blbost," vydechnul s pohledem na prášky kráčející k Emppuovi, rozkašlal se a otočil se ke zdi.

Všichni jsme mlčeli. Ono taky v takovejhle situacích toho neni moc, co by se dalo říct, aniž by to vyznělo blbě. To Henkkovo kašlání navíc znělo tak nakažlivě, že se Emppu opět rozesmrkal a Alexi taky krátce zakašlal.

"Vidíte?!" Henkka se opět na moment otočil od zdi, aby nám ukázal svoje zarudlý oči, bledou tvář a teatrálně vytrčenej ukazovák. "Už i Alexi kašle, a to byl ještě nedávno zdravej... fyzicky."

"Teď nevim, jestli mam bejt dojatej, že nejseš rád, že jsem to možná chytil, nebo nasranej, že si myslíš, že nejsem psychicky v pořádku," pokusil se Alexi o cosi, co by se možná dalo nazvat zdeprimovanym zaculenim.

"Achjo," Anette se dál klepala v Emppuově náručí. "Zdá se to jen mně, nebo je to všechno čím dál tím složitější? Dřív jsem si jen zašla za maminkou s tím, že mám špatnou náladu, ona mi dala kus čokolády, pusu na tvář, odvyprávěla mi pohádku a bylo hned líp."

Všichni se dali do souhlasnýho kejvání. To je věc, se kterou souhlasí naprosto každej - každý "dřív" je vždycky lepší než "teď", i kdyby lepší nebylo, protože "teď" se odehrává teď a ne dřív a "dřív" se odehrávalo dřív a ne teď, takže může bejt každýmu technicky vzato ukradený.

"Čokoládu bohužel nevedem," prohlásil viking. "O pusu na tvář si můžeš říct Emppuovi, toho by to, dle mýho skromnýho mínění, nijak neobtěžovalo. A pohádku ať řekne třeba Tuomas, ten k tomu má nejblíž."

"Jo, Tuomasi, řekni nám pohádku," hodila po mně prosebnym okem Anette. Janne se začínal smát, i Marco se už tak nějak uculoval. Na Henkkův obličej vidět nebylo a Alexi se furt tak divně nevesele usmíval. Pohádku, sakra?! Jsem snad Anettina máma?!

Po chvíli už mě prosila celá studna. No, když nad tim tak přemejšlim, stejně jsem neměl nic moc co na práci a aspoň bude sranda, takže proč by vlastně ne...

"Dobře, no," povzdechnul jsem si. "Za sedmero horami a sedmero řekami stál zámek, ten nejkrásnější ze všech zámků ve
všech královstvích. Jeho zdi byly bílé jako sníh, vížky modré jako obloha za nejjasnějšího dne a květiny, které obrůstaly jeho hradby, kvetly zářivě rudým květem.

Ačkoli byl zámek nádherný a nejedno srdce při pohledu na něj zaplesalo radostí, král a královna žijící vevnitř šťastni nebyli, ani zdaleka. Toužili totiž po děťátku, ale osud jim ho ne a ne nadělit.

Když konečně jednoho dne královna porodila dcerušku, byla radost rodičů nezměrná. Pojmenovali ji Tarja."

Teď už se začínal uculovat i Emppu.

"Tarja byla krásná po mamince a po tatínkovi zdědila svou milou povahu. Princeznovské povinnosti ji ale nic moc neříkaly a místo toho po nocích trajdala po zahradách a zpívala si. Ačkoli z ní rodiče měli radost, trápilo je to, že Tarjuška nechtěla vládnout a radši by dělala hudebnici.

V nedalekém lese žil v rozpadlé chatce mladý bard jménem Tuomas, který jednoho večera zaslechl Tarju zpívat a byl jejím hlasem natolik učarován, že od té doby ke královské zahradě chodil každou noc."

Teď už se začínala culit i Anette. Já měl dělat profesionálního baviče, fakt že jo. Profesionálního zdeprimovanýho baviče...

"Po nějaké době se Tuomas konečně odhodlal a zaťukal na okno Tarjiny komnaty s tím, že ji zaslechl zpívat, moc se mu to líbilo a byl by poctěn, kdyby si s ním a jeho přáteli občas přišla zazpívat.

S tím Tarja souhlasila a s Tuomasem se spřátelila, stejně jako s ostatními muzikanty - jmenovitě s Emppuem, Samim a Jukkou. Po čase si řekli, že by byla škoda se s tou krásnou hudbou, kterou vytvořili, nepodělit s veřejností, začali pořádat vystoupení v blízkých podnicích a brzy se proslavili nejen po celém království, ale i za jeho hranicemi.

Loutnista Sami už začínal mít vší té slávy po krk a rozhodl se kapelu, kterou pojmenovali Přání noci, opustit. Dlouho hledali ostatní náhradu. Tuomas z toho byl nešťasten a vydal se do hospody utišit svůj žal. Za jedním ze stolů ale potkal zvučně a čistě pějícího loutnistu vikingského původu, který, ačkoli poněkud přiopilý, svou hudbou bavil celou hospodu. Tuomasovi hned bylo jasné, že je to ta pravá náhrada za Samiho. I promluvil si s ním, zjistil, že se jmenuje Marco a že by se k nim rád připojil. Přání noci tedy mohlo pokračovat.

Zdálo se, že už se nemůže nic pokazit, avšak Tarja se zamilovala do zlomyslného a materialistického černokněžníka Marcela, který do ní tak dlouho vtloukal své přihlouplé a krátkozraké názory, až mu Tarja všechno uvěřila a začala svým přátelům vyčítat, že dělají všechno špatně, že vydělávají málo peněz a vyhrožovala jim, že jestli jí nebudou dávat větší finanční podíl, informuje o tom své rodiče a ti je vyženou z království.

Tuomas byl opět nešťastný, protože by ho nikdy nenapadlo, že by Tarja mohla takhle klesnout. Bylo to těžké rozhodnutí a musel se s ostatními dlouho domlouvat, ale rozhodnutí nakonec padlo - jejich a Tarjiny cesty se musely definitivně rozdělit.

Po jednom z vystoupení předal Tuomas Tarje popsaný pergamen s tím, aby si ho přečetla až následujícího dne, protože věděl, že to už budou s Marcelem pryč a odporný černokněžík je tím pádem nebude moct proklít.

Tarja to tedy udělala. Po přečtení pergamenu velmi plakala, ale už nebylo možné to nijak zvrátit a proto se rozhodla po Tuomasově vzoru pátrat v hospodách a nabrat několik hudebníků, kteří by byli ochotni s ní cestovat po světě namísto jejích bývalých přátel.

Sehnat zpěvačku pro Přání noci bylo ale o poznání obtížnější, protože žádná nedosahovala takových kvalit jako Tarja. Čtyři kamarádi se rozhodli, že musí své hledání rozšířit i v jiných královstvích a v jednom z nich objevili hraběnku, neméně krásnou a talentovanou než byla Tarja. Nosila jméno Anette a, protože byla narozdíl od své předchůdkyně i přátelská a nesobecká, okamžitě ji přijali mezi sebe. Od té doby už je nic nerozdělilo, dál se věnovali své milované hudbě, vandrovali světem a žili šťastně až do smrti."

Doprovázen hromadným potleskem jsem se hluboce poklonil a vyčerpaně se posadil. Člověk by neřekl, jak je improvizace metalový pohádky těžká.

Zjevně jsem uspal i Henkku, protože už jsem dlouho neslyšel žádnej kašel, a to byl docela úspěch.

"Čumte na Henkku, spí jak zabitej," zaculil se Janne, když si toho taky všimnul a ukázal na odpočívajícího basáka.

Alexi při slovech "spí jak zabitej" nervózně polknul. "Hele, Anette," otočil se na hraběnku, "máš u sebe furt ty prášky?"

"Proč se ptáš?" zamračila se Anette a po několika krátkých sekundách jí to došlo. "Ty myslíš, že... no to snad... JÁ JE TU NEMÁM!"

Přemejšlel jsem, jestli je to snad nějakej osud nebo co, že musíme každou chvíli řešit, jestli je někdo mrtvej nebo tak jen vypadá.

No, shrnem si to. Henkka chtěl spáchat sebevraždu. Chtěl ji spáchat požitím Anettiných prášků na spaní. Anettiny prášky jsou pryč. Henkka vypadá mrtvě. Jeden by až řeknul, že to do sebe nehezky zapadá...

"DO PRDELE!" zaječel Emppu - zdůrazňuju, Emppu. Jakmile zapomene na svoji těžkou alergii, tak je to všechno teprve řítí do pračky.

"Vole, tohle není vtipný!" začal nejistě Alexi a plazil se směrem k protější stěně studny. Zažíval jsem pocit jistýho déjà vu - tohle se tu dělo častějc, než by mi bylo milý. Pořád ta samá antická tragédie, akorát si čas od času prohodíme role. Ach jo, Shakespeare hadr.

"To nemyslíte vážně," zašeptala Anette a zhroutila se Emppuovi do klína, ten jí mezitim brečel do vlasů. Nebylo mu rozumět, ale tipoval bych, že to byly nějaký hluboce procítěný sebeobviňující projevy.

Marco se nervózně zatahal za bradku. "Lidi, nechte toho, vy si nemáte co vyčítat," řekl nejistě a motal si na bradce další copánek. "Beztak za to můžu já." Ha, no nejsem já jasnovidec? Marie Ange Noa by na mě byla hrdá.

Pochopitelně se mi teď hrozně chtělo začít se nějak hrozně dojemně litovat, empaticky utěšovat ostatní a pak složit ten naprosto nejvíc kickassojdní song, co kdy kdo napsal, jenže na to teď nebyl čas.

Přelez jsem na opačnej konec studny za Alexim, který se tam s nezměrnou námahou před chvílí dohrabal. Seděli jsme tam jak slepice na hřadu a nevěděli, co si o tom myslet. Teda takhle: věděli jsem naprosto jasně, co si o tom myslet, ale naše zpomalený mozkový buňky to pořád nějak odmítaly přijmout.

Po chvíli už mě unavovalo vysílat vlny pohlcující Alexiho vyčítavý, sebevraždplný myšlenky a rozhod jsem se jít zkontrolovat životní funkce. Ne že bych nějak extra věděl, jak se to dělá, ale nakonec nahmatat někomu na krku odpovídající tepnu přece nemůže bejt tak složitý.

Po další chvíli jsem došel k názoru, že to buď složitý je a jsem jenom netalentovanej magor, co ani neumí najít jednu blbou tepnu, nebo to Henkka myslel vážně. Tim prvním jsem si teda naprosto jistej (přestože se mi některý lidi pořád snažej vtloukat do hlavy, jak jsem hrozně nadanej, haha), ale to druhý vypadalo v první řadě a v poslední době naprosto nechutně pravděpodobně.

"Hele, Alexi," důrazně jsem si odkašlal, "zkus to ty. Já mám asi nějak… zmrzlý ruce."

Alexi se na mě nedůveřivě zadíval.

"Fajn," prohlásil po chvíli a vystřídal mě na mým místě. Chvíli bylo ticho, jak všichni čekali. Zajímavý, ještě nedávno jsme tu na sebe ve volnejch chvílích vrčeli, teď zase pro změnu tady vládne konverzace jak na průměrným hřbitově. I když jak o tom tak přemejšlim… Jak? Bacha, Tuomasi, začíná tě ovládat černý humor.

"Normálně, lidi," promluvil po chvíli Alexi, "ten to svoje umíráčkovství dotáhnul k takový dokonalosti, že mu ani nemůžu nahmatat tep." Na tato slova zavládlo ve studně… Jo, ticho, musim to pořád opakovat?! Teda až na štkající páreček Anette æ Emppu v rohu. A Marca, kterej tahal za svoji bradku, která při každým natažení vydala zvuk, jak kdybyste hrábli do kráječe na vajíčka. Vzpomínáte, co jsem řikal o znásobenejch citoslovcích?

Po chvíli si Anette otřela cípem kapesníku oči a popotáhla: "Co teď s nim? Nemůžem ho tady jen tak nechat!"

Alexi otevřel pusu - nejspíš, aby nám známil, že s radostí můžem - když najednou se ozval Janne: "Tuomas je tady z nás největší poeta, tak by moh třeba vymyslet nějakou…" hledal správný slova "…závěrečnou řeč." Ááá sakra.

"Nemyslim si, že jsem zas až tak dobrej," zamumlal jsem. Co to je za spravedlnost, perkele? Nejdřív pohádku a teď tohle? Jsem snad Mahátma Gándhí?!

"Prosím, Tuomasi," zamumlal Janne pohřebně a udělal na mě psí oči. "Nikdo jinej by to tak dobře nezvládnul."

"Tak dobře," zlomili mě po chvíli. Ach jo, proč úkolama tohohle typu vždycky pověřujou mě?! Kdo tenkrát musel vymejšlet projev, když spolužačce umřel křeček, co? Hádejte, máte devět pokusů.

"Dobře teda," odkašlal jsem si. "Ale nikdy jsem žádnej skutečnej pohřeb-"

"Neříkej tomu tak!" zakvílela Anette.

"Fajn," povzdechnul jsem si. "Tak já jsem nikdy žádnej skutečnej, éhm…" zamyslel se a snažil se vymyslet první blbost, co mě napadla, "sraz přeborníků ve vodním lyžování nezařizoval."

"Tak to zkus," poprosil mě Janne. Ten jeho tón se mi vůbec nelíbil, ale na druhou stranu jsem ho dokázal pochopit.

"Dobrá tedy," odkašlal jsem si znova a zatvářil se co nejzdeprimovanějc to šlo.

"Drahý Henkko Blacksmithi, je nám moc líto, žes byl nucen z tohoto světa odejít kromobyčejně tragickým způsobem a za všechny přítomné doufám, že teď už sedíš někde v hospodě s Randym Rhoadsem a vzhlížíš k nám z nejhlubších hlubin metalového pekla. Doufáme, že se máš tam, kde seš teď, líp než my. Brzo za tebou přijdeme," dokončil jsem první část svého proslovu a krátce se dramaticky odmlčel.

"Nyní bych rád předal slovo osobám, které s tebou trávily posledních pár let a jsem si jist, že na tebe nikdy nezapomenou," předal jsem neexistující mikrofon Aleximu.

"Ty hajzle, tohle ti nikdy neodpustim," zamumlal Alexi a mnul si spánky. "Poklidně si chcípnout a nechat nás tady… Slibuju, že si tě v tom pekle najdu a zabiju tě ještě jednou. Ale stejně… Těch zkurvenejch třináct let se smazat nedá a protože teď už to neslyšíš, tak se chci omluvit za všechno, co jsem ti kdy proved, přestože si to možná nezasloužíš, ale já cejtim potřebu to udělat, protože nakonec jsi v jistejch chvílích, kdy jsi mě zrovna nesral, dokázal bejt dobrej kámoš," dokončil Alexi svoji dojemnou část a uklidil se někam do rohu.

Chvíli jsem jenom zíral a nebyl schopnej pochopit, kde vzal Alexi tak rozsáhlou slovní zásobu, potom jsem se vzpamatoval a předal slovo Jannemu.

"Tohleto se nemělo stát," mumlal Janne a kroužil kolem jak sup nad kořistí. "Možná jsme se někdy dost srali, ale tak už to bejvá… Tohleto se prostě nemělo stát."

Pochopil jsem, že Janne už toho víc nezplodí a přesunul se k Marcovi.

"No jo… Možná jsem ho neměl tak zmlátit," zavrčel Marco a udržoval si svoji oblíbenou třetí osobu.

Další na řadě byl Emppu, jenž se po chvíli smrkání zvednul a pronesl: "Kdybych tady nebyl, tak jsi to nemusel chytit, že jo." Poté znovu upadl do hluboké trýznivé deprese.

Anette se k tomu nevyjadřovala, ale její výraz mluvil za všechno. "No, já už jsem k tomu svoje řekl," pronesl jsem po chvíli do zdrceného ticha. Až teď nám očividně to všechno začalo docházet.

"Rakev nemáme, tudíž odpočívej v pokoji." Ještě jsem si pomyslel, že jsem možná spíš měl říct "Rock In Pieces", než jsem byl velmi hrubě přerušen.

"Moment!" zvedl Marco výhružně prst. "A co tvůj klavír?"
Zachvátila mě hrůza. Jestli jsem před chvíli byl zdeprimovanej, tak to nebylo nic proti tomu, co se dělo teď.

"Můj klavír z toho vynech!" zavřísknul jsem a ochranitelsky se před něj postavil, až se zase naklonil na stranu s ulomenou nohou. "Ten už si mrtvol vytrpěl dost!"

"Ale no tak, Tuomasi," řekl tiše Janne. "Nějakou úctu si snad ještě zaslouží."

Mrzutě jsem zíral z klavíru na Janneho s pocitem, že mě právě naprosto odporně a beztrestně zradil. Perkele, jedinej klávesák tady a on se na mě vybodne, mám to těžký.

"No dobře," povolil jsem po chvíli. "Ale opatrně, platí?"

Marco s Jannem kývli a dali se do posledního kroku našeho skromného pohřbu. Přidržoval jsem jim víko u klavíru a sledoval jejich počínání. Když se za Henkkou klavír zaklapnul, teprve nám všem došlo, co že se to tady vlastně stalo.

"Jak může bejt doprdele mrtvej!" zavřísknul Alexi a smotal se do klubíčka v jednom z rohů, kam ho po chvilce dorazil Janne utěšovat. "Takovejch věcí jsme spolu prožili a on si pak klidně chcípne, já ho nenávidim!" kvílel dál, zatímco se Janne snažil ho odradit od podřezání se zipem od mikiny.

Zdeprimovaně jsem zíral do země a nepobíral vůbec nic. Po domluvě s mými alternativními osobnostmi jsem dospěl k závěru, že tohle je hodně blbej sen. Ráno se normálně vzbudim, až mi na ksichtě přistane mámina kočka, půjdu do kuchyně, poleju se čajem, kousnu zase do tenisáku místo do jabka a všechno bude v pohodě.

…Jenže moje normálnější část mi říkala, že tohle už se nikdy nestane. Už nikdy si omylem nekousnu do tenisáku, protože tady všichni postupně umřem.

"Tuomasi, nechceš nám zase něco povědět?" zeptala se po chvíli Anette plačtivě.

"Pardon, hraběnko, ale teď na to nemám," prohlásil jsem otupěle a kecnul si do rohu. Takže Henkka to zahájil, hm. Kdo bude další?

Už se mi nechtělo na nic myslet. A když se mi nechce na nic myslet, tak obyčejně usnu. Stejně jako teď.

…

…

…

…

…

…

…

…

Nevim, jak dlouho jsem spal, ale asi dost, podle toho, že veškerý vzlykání, kašlání a podobné zvuky utichly. Rozhlídnul jsem se kolem a pátral po příčině svýho probuzení. Nic.

Tma tu byla pořád stejná, takže probuzení za účelem nachytání světla se vylučuje. Jenže to nejdivnější na tom bylo, že tu bylo po dlouhý době zas jednou vyloženě ticho. Všichni spali jak zabitý (uvědomil jsem si, že tohle úsloví už asi nikdy nebudu s čistým svědomím používat), ponořený do svejch žaluplnejch snů. Bezva. Tak co mě ale potom vzbudilo?

Najednou jsem zaslechnul zavrzání. Takový tichý, skoro neslyšitelný, ale jako klávesák mám na takovýhle nenápadný zvuky prostě ucho. Ztuhnul jsem a napnutej jak prostěradlo jsem čekal, jestli se to ozve znova.

Zvuky nezklamaly a ozvaly se, teď snad ještě hlasitějc než předtim. Rozhlídnul jsem se kolem; stále všichni spali.

Náhle jsem si něco uvědomil. Tohle bylo jistý konkrétní vrzání, který jsem moc dobře znal; takhle vrzat moh jenom hodně starej dřevěnej klavír.

Zamrazilo mě. Moc dobře jsem věděl o obsahu klavíru a jestli se v něm teď nachází krvežíznivá zombie, co si z našich nosů udělá polívku, tak jsme teda dobře v pračce.

Ale vzhledem k tomu, že všichni spali, padla role obětavýho dobrodruha zase na mě.

Obezřetně jsem se blížil ke klavíru a čekal, co bude dál. Pořád to tam tak divně vrzalo.

"Tuomasi, co to tam do psí prdele zase děláš?!" zasyčel na mě Alexi z kouta, protože jsem svými neopatrnými krůčky zjevně překročil jeho citlivé ušní meze.

"Poslouchej," vybídnul jsem ho a dál se tvářil tajemně jak Velkej Vont. Alexi zmrznul a po chvíli se ohromeně zeptal: "Co to kurva je?"

"Kdybych to věděl, tak se tady neplížim po noční studni jak bílá paní, co ztratila mobil," zavrčel jsem na něj a opatrně okukoval klavír.

Nevim, jestli na tom měly větší podíl zvuky nebo Alexi, každopádně během minuty se celá studna začala pozvolna probouzet k životu. Cejtil jsem se sice trochu bezpečnějc, ale asi pochopíte, že ne o moc.

Pomalu jsem nadzvednul víko klavíru… a studnu už podruhé ve spojitosti s klavírem zalilo naprosto perfektní operní ÁÁÁ!

Zpod víka vykoukla ruka, bílá jak Alexi transformovanej v křídu, a hmatala kolem sebe. Nevim teda, jak může ruka někam koukat, když ruce jako takový většinou postrádají oči, ale vzhledem k tomu, že už jsme tu měli i chovný fusekle, to možná zas tak divný nebude.

"Co to je?! vypískla Anette a schovávala se za Emppua.

"Pomozte mi prosim vás místo toho plkání někdo," ozvalo se velmi znaveně z útrob klavíru. Ztuhli jsme jak rtuť v rozbitým teploměru a jenom zírali. Z klavíru mezitim vylezla druhá ruka.

První se k činu odhodlal Janne. Přiskočil ke klavíru a jedním pohybem otevřel víko, až bouchlo o boční stěnu nástroje (au!!!).

"Díky," ozvalo se z klavíru.

"Já to nechápu," zíral Emppu, kterej se v tu chvíli úplně zapomněl obviňovat. "Ty nejseš mrtvej?"

"Jo, to nevim," zamyslel se Henkka, zatimco se škrábal ven z klavíru. "Živej se taky moc necejtim."

"Ale JAK TO?" nechápal to ani Alexi. "Vždyť ty prášky jsi tam měl, ne?"

"To jo," vysvětloval Henkka, "ale očividně ne dost. Momentálně mě dost bolí hlava."

"Se nediv, když jsi do sebe nasypal půlku lékárny," ušklíbnul se Alexi, kterýmu se očividně taky ulevilo. Henkka pokrčil ramenama. "No, aspoň že teď nehniju uvnitř hudebního nástroje."

"To je úžasný!" vypískla Anette a vrhla se mu kolem krku, načež Henkku okamžitě chytil silnej záchvat kašle. "Co děláš, chceš ho zabít znova?" mumlal Janne, zatimco ji táhnul za lem sukně o kus dál.

"No," poznamenal Alexi, když se trochu vzpamatoval, "aspoň něco trochu pozitivního na těhle pár posledních podělanejch dnech."

"Trochu?" vykřikla nadšeně Anette a poskakovala kolem jak nadopovaná koza. "Tohle je naprosto úžasný!"

"Dík za uvítání, Anette," usmál se Henkka, kterýmu tohle všechno očividně dělalo dobře. "A mimochodem, chci se vám ještě s něčím svěřit."

"No?" Celá studna teď byla jedno velký ucho.

"Upřímně řečeno… Fakticky jsem se probudil až vevnitř v tom klavíru - mimochodem, pěkně hnusnej pocit. Ale i přesto, nevim, jak je to možný, jsem předtim většinu vašich rozhovorů slyšel," nevinně se zaculil. "A je fakt hrozně pěkný vědět, že mě máte tak rádi," nepřestával v andělským culení a hodil zlomyslným pohledem směrem k Aleximu.

Na Alexiho ksichtě se vystřídala barevná paleta, o který jsem si myslel, že zákonitě jeho obličej obsáhnout nemůže, načež se ustálila na zářivě rajčatově červený a Alexi zařval: "TY-TY HAJZLE! Tys to celou dobu věděl a jenom jsi chtěl, abych vykládal nějaký dojemný kecy! Fakticky přísahám, že za tohle tě…" Víc už jsem neslyšel, stejně ovšem tipuju, že by to vydalo na kompletní sbírku sprostejch slov a nadávek ve všech živejch i mrtvejch jazycích včetně afrikánštiny a všech jejích dialektů.

Otočil jsem se na Henkku, kterej se dál culil jak měsíček.

"Takže by se dalo teoreticky říct, že seš prostě vychcanej jak díra do sněhu," poznamenal jsem a snažil se nevnímat ječícího Alexiho a jeho chladící médium Janneho.

Henkka se hluboce zamyslel a poté řekl: "Jo. Myslim, že přesně tak by se to dalo říct."

No vidíte to, ty dnešní lidi? Těžej už i z vlastní smrti.

A pak si na tomhle světě člověk nemá myslet, že je všecko blbě...