na Blog.cz

Takže, po několika dnech je tady další část, na kterou jste určitě všichni čekali! Ale dejte si bacha, v tomto díle půjde o zdravý rozum! Dobrá, asi vám to řikám brzo, že jo...

Nicméně co je příjemnější: přijít o něco, co tady stejně nikdo nikdy neměl a pokud kdy měl, tak už mu to dávno spadlo do Studny, nebo rána lopatou po palici? A víte co, radši neodpovídejte...

Janne po mně hodil pohledem typu "dík za pomoc, už tě nepotřebujem", takže jsem se radši vzdálila, protože dělat křena neni zrovna moje oblíbená zábava ve volném čase. Rozhodla jsem se, že se půjdu věnovat Emppuovi.

"Emppu?" zadívala jsem se na malou, blonďatou postavu, jež vejrala na jakejsi podivnej kámen, co mi tvarem tak trochu připomínal zadek, jak satanista na papeže.

Emppu mě... ignoroval?! Co se to s ním děje?

"Emppu!" zkusila jsem to znova. Nic.

Napadlo mě, že je možná nějakej zdeprimovanej a nechce se mu mluvit, tak jsem k němu šla blíž a položila mu ruku kolem ramen ve snaze ho nějak povzbudit. Čekala jsem, že se aspoň trochu usměje, ale ne - on se na mě zakabonil jak polapenej zloděj na policajta a vyškubnul se mi.

Nevěřícne jsem na něj zírala. "Emppu, co se stalo?"

Emppu dál mlčel jak postava z němýho filmu.

"No tak, co ti je?"

"Nic," odseknul Emppu a dál mě ignoroval.

"Jen se svěř, vždyť víš, že já tu pro tebe vždycky budu," přesvědčovala jsem ho.

"Jasně, pokud tu zrovna nebudeš pro někoho jinýho," mračil se Emppu.

Co? Teď mu tak úplně nerozumím. Achjo, asi už se z tý vší zdeprimovanosti kolem zbláznil, ne, že by se mu kdokoli mohl divit.

"Jak, pro někoho jinýho?" tázala jsem se s nadějí, že mi Emppu svuj vyloženě nepřátelskej postoj nějak inteligentně vysvětlí.

Emppu dál mlčel. Rozhodla jsem se ho proteď nechat na pokoji, zjevně na mě neměl náladu. Cejtila jsem se z toho trochu mizerně, ale nedávala jsem nic najevo.

Proč se taky cejtit mizerně, že? Co na tom, že Johan je pryč, Seth a Nemo jsou pryč, Emppu se mnou nemluví, Tuomas, Janne a Marco si mě nevšímaj, Alexi má bolesti a Henkka všechny ignoruje? Proč se cejtit mizerně, když jsem tu ve svý podstatě sama a nikomu na mě nezáleží? Achjo, už přemejšlim jak Fin, ale stejně to jednou muselo přijít, když s nima trávim tolik volnýho času. Za chvíli začnu chodit jen v černý, mluvit budu jednou za uherskej rok a když už, tak budu buď se smrtelnou vážností a zdeprimovanym obličejem proklamovat, jak je život nanic anebo se naopak budu tlemit jak pitomec a se zářícíma očkama mlít něco o vodce. Pomoc...

Potřebovala jsem si nutně s někým promluvit, ale netušila jsem, kdo by to mohl být. Emppu ne, Alexi ne, Janne ne. Zbývají Tuomas, Marco a Henkka.

Asi pochopíte, že Henkku si nevyberu, protože to zrovna neni ten citlivej typ, co by všechny tahal z depresí svym chápavym přístupem, spíš by mi tak vyšklebil díru do hlavy. Nakonec jsem se rozhodla pro Marca, protože Tuomas by mě s největší pravděpodobností zdeprimoval ještě víc.

Jak jsem k němu kráčela, podařilo se mi zakopnout o jeden vyčuhující kámen. Já přísahám, že jestli se odsud někdy dostanu, tak budu nosit nižší podpatky, protože kvůli těmhle jsem se už podruhý málem zabila! Vlastně potřetí, když počítáme i to, jak se mi podařilo sletět přímo na Marca, kterej sice můj pád bezpečně zbrzdil, ovšem on sám z toho nijak extra nadšenej nebyl. Ještě, že holky nemlátí (aspoň to teda dosud neudělal, pokud vim, ale člověk nikdy neví, nakolik se tady zcvoknul)...

Zamumlala jsem pár nepěknejch slov a už jsem se chystala se postavit, když tu jsem si všimla, že pod tim kamenem něco je. Taky jsem si povšimla, že Marco z jakýhosi důvodu zblednul - a když jsem kámen dala stranou, pochopila jsem proč. Pod kamenem se nacházelo několik flašek piva. Když jsem spatřila Marcův výhružnej pohled, s povzdechem jsem kámen zastrčila zpátky, ale poněkud nešikovně, protože se mi přitom podařilo o kus odstrčit ten vedlejší. Udiveně jsem si pomyslela, že tahle Studna je plná překvapení a pohledem na Marca jsem se ujistila, že o tomhle kameni nemá ani tušení. Odšoupla jsem ho ještě o kus vedle.

Nalezla jsem dvě věci - první z nich byl jakejsi postarší sešit v pevnejch deskách. Vzhledem k tomu, že se na něm nacházel zámeček jsem došla k názoru, že to bude nějakej deník. Mnohem důležitější teď ale byla druhá věc - lékárnička.

"Janne! Mam lékárničku!" zvolala jsem radostně a zamávala s ní nad hlavou.

Janne u mě stál ještě než jsem domluvila a při poslední slabice už zase seděl u Alexiho a dezinfikoval mu ránu.

Alexi se na mě obrátil. Už jsem si v duchu připravovala fráze typu "nemáš zač, vážně", když tu na mě vyjel: "To sis tý lékárny nemohla všimnout dřív, než mi tam Janne nalil tu vodku?!"

Nezmohla jsem se ani na slovo. "No tak teda promiň, já nemůžu za to, že jsem ji objevila až teď!"

"A ještě na mě řvi!" zvýšil Alexi hlas. "Kdyby ti mě bylo dostatečně líto, určitě bys ji našla dřív!"

Marco s Henkkou si zřejmě všimli, že se blíží hádka a nastavili uši, aby toho slyšeli co nejvíc a popřípadě se mohli vsadit ohledně výsledku.

"Další možnost ovšem je," Aleximu se šíleně zablesklo v očích, "že jsi tu lékárničku dřív vážně našla, ale bavilo tě dívat se, jak trpim. Jo, stejně to určitě baví vás všechny, že jo?! Všichni jste v hloubi duše rádi, že jsem to schytal zrovna já a vaše zlomyslný duše jásaj radostí, když viděj, jak na hovno mi je!" Teď už Alexi vyloženě řval a navíc vypadal, že se snad i každou chvíli rozbrečí. To, co mi řeknul, se mě sice dotklo, ale naštvaná jsem na něj nebyla. Věděla jsem, že bejt v pořádku, nikdy by mi nic takovýho neřeknul a že to za něj mluví ta noha, barevná jak hipízáckej papouch.

"Co kecáš, Alexi," povzdechnul si Janne. "Vždyť víš, že tě máme rádi."

"HOUBY MĚ MÁTE RÁDI!" zaječel Alexi. "VŠICHNI MĚ NENÁVIDÍTE! A JÁ VÁS TAKY!"

I přes Janneho snažení Alexi už nepromluvil. A já byla zdeprimovaná ještě víc. Tak nejenže Emppu mi vyčítá jakousi mně tajnou věc, ale už i Alexi mě nenávidí. Výborně, kdo se ještě přidá?

Nasupeně jsem se vrátila zpět k tajemnýmu kameni a vzala jsem do rukou deník. Chvíli jsem ho jen tak převracela v rukou, pak jsem si z vlasů sundala sponku a pustila se do odemykání zámku. Když jsem spatřila, že obsah je finsky, jen jsem zanadávala a odhodila deník do jednoho z prázdnejch rohů. Fakt jsem teď neměla chuť nikoho prosit o pomoc s překladem, jakýkoli literární veledílo, popřípadě důležitý informace se tam mohly skrejvat.

"Hele, lidi," ozval se Emppu svejma oblíbenejma slovama, i když stále zněl poněkud uraženě, "nerad váš rušim v tom všeobecnym depkaření, ale opět sem něco padá, tak vás radši varuju, aby zas někdo nepřišel o nohu."

"Já o ní nepřišel," zavrčel Alexi, ale nikdo ho v tu chvíli nevnímal, protože pozornost všech se obrátila k přibližně metr velký krabici, která byla pečlivě zachycená na několika lanech a pomaličku a opatrně se spouštěla dolů. Netušila jsem, co to zas má bejt a jen jsem v duchu doufala, že se nejedná o lopatu nebo něco v podobnym stylu.

Krabice se po nějaký době ve šnečim tempu dostala na zem. Pomyslela jsem si, že v ní asi bude něco křehkýho, jinak by se s tim naši věznitelé tak netrápili, ale nechápala jsem, co křehkýho by nám tak mohli posílat. Skleničky? Zrcadlo? Okno? Popravdě by mě nepřekvapila už ani skleněná socha ptakopyska.

Jak tak nad tím přemýšlím... O co těm, co nás sem dostali, vlastně jde?! Kdyby nás nenáviděli, přece nám sem neházej klavír a skříň s oblečenim a kdyby nás měli rádi, nenechaj nás tu tak trpět.

A možná nám sem to všechno házej právě proto, že v nás chtěj krmět nějakou falešnou nadějí nebo nám dávat aspoň nějakou radost do života, abysme tu dýl vydrželi naživu a tim pádem mohli dýl trpět. Při tom pomyšlení jsem se otřásla hnusem a v duchu jsem se modlila, že nás poldové co nejdřív vypátraj, protože pochybuju, že se odsud nějak dostanem sami. Maximálně, že by nám narostly křídla, ale to asi těžko, protože dost silně pochybuju, že by nám hrozila transformace ve vlaštovky nebo to, že se tu někde nachází bedna Redbullu. Pokud budem někdy a někde lítat, tak to bude možná tak kdesi na obláčku se svatozáří na hlavě, i když jak se tu tak rozhlížim po místním osazenstvu, spíš než na obláčky, harfu, křídla a svatozář bych to viděla na nějaký pekelný smažení v kotli, ale nebudeme předbíhat. Na to je, snad, času ještě dost.

Ke krabici se jako první vrhnul Henkka a rozbaloval ji tak zuřivě, jak děcko rozbaluje nejrozměrnejší dárek pod vánočním stromkem. Nikdo neviděl, co tam vlastně objevil, protože Henkka ji roztrhnul nahoře a tím pádem tam kromě něj nikdo neměl výhled.

"Co tam je?" ozval se Marco zvědavě, připraven si v případě nutnosti obsah krabice zabrat i násilím.

"Týý jo," hvízdnul obdivně Henkka a dál civěl dovnitř. "Už chápu, proč s tou krabicí zacházeli tak opatrně - myslim si, že kdyby tu věc jenom škrábli, dopadli by dost blbě, i když ta osoba, který by na tom záleželo asi nejvíc, má momentálně nohu v prdeli. Myšleno metaforicky, ne anatomicky, samozřejmě."

"Cože?!" Alexi značně ožil. "Počkej, je to to, co si myslim, že to je?"

"Myslim, že to je to, co si myslíš, že to je," ušklíbnul se Henkka, "a jakkoli vim, že si to nezasloužíš, ti to stejně dam, protože až zas tak krutej, abych si to nechal, nejsem."

Všimli jste si, jak Henkka furt záměrně používal slovo "to", aby nikdo nic netušil a všichni byli zmatený jak turista s rozbitou navigací? Dvě věci mu vážně jdou - šklebit se a udržet napětí.

Henkka podal Aleximu krabici, kterej ji třesoucíma se rukama převzal a s téměř nábožnou úctou z ní "to" vyndal.

"To" bylo černobílé se dvaceti čtyřmi pražci a nápisem ESP na hlavě, takže už vám všem nejspíš došlo, o jaký předmět se jedná. Ale pro jistotu - byla to Alexiho kytara.

Alexi ji objímal jak dlouho ztracenou lásku (no, vždyť to vlastně byla jeho dlouho ztracená láska) a zdálo se, že snad i zapomněl na svojí bolest. Musela jsem se při pohledu na něj usmát.

"A hele, co to támhle je?" ozval se Tuomas a ukázal na deník ležící na zemi.

A jéje, tak teď budu zas pro změnu seřvaná, že jsem nikomu neřekla o deníku a určitě se v něm navíc najde napsanýho něco, co by se nám v nějaký předchozí situace hrozně hodilo, takže budu navíc ještě seřvaná proto, že jsem ho našla moc pozdě. Skvělý, už se vyloženě těšim...

Tuomas se mezitim přišoural k deníčku a podezíravě na něj zahlížel, jak kdyby měl v příštím okamžiku vybouchnout. Tim myslim deník, ne Tuomase, aby bylo jasno.

Deník se ale očividně k něčemu podobnýmu nechystal, rozhodně aspoň zatím, takže i vrcholně podezíravej Tuomas se odhodlal k tomu, aby do něj šťouchnul prstem. Deník se choval přibližně jako Emppu, tudíž nereagoval.

Tuomas se osmělil, zvednul ho a oprášil stránky. Nevim, jak je teda mohl oprašovat, když ten sešit tu ležel obrácenej stránkama na mokrou zem, ale tady už se děly i podivnější věci.

Po chvíli to začalo zajímat i Marca a začal našemu klávesákovi nahlížet přes rameno.

"Hele, co to v tom je napsanýho?" vytrhl Tuomasovi deník z ruky a čuměl na tužkou popsaný stránky jak husa do flašky.

Po chvíli už koukala Marcovi přes rameno celá studna, teda kromě Alexiho, kterej se láskyplně mazlil se svojí kytarou.

"Očividně jde o něco důležitýho, takže by nebylo na škodu, kdyby se někdo obětoval a přečet to," prohlásil Tuomas. "Kdo se toho ujme jako první? Pak se můžem střídat."

Po vzájemné dohodě se to zbytek lidu kolem rozhodl přenechat první čtecí část Marcovi. Byly dvě možnosti: buď celá studna náhle chytla silnej záchvat gentlemanství, nebo byl Marcův pohled "šáhneš na to a zemřeš" dostatečně srozumitelnej.

"Dobrá tedy," napřímil se Marco - napřimovat se ze vzpřímený pozice, to je jedna z Marcových skrytých vlastností -, rozevřel deníček na první stránce a začal číst.

"Nazdar. Nevim, kde to vlastně jsem, nicméně je jasný, že je tu kosa, mokro a tma." Marco na chvíli přerušil četbu. "To mi něco až nepěkně připomíná," poznamenal. Zbytek studny horlivě přikyvoval.

"Jak tak koukám kolem, upřímně řečeno nevidim nic, až na jistej vzdálenej objekt kus ode mě. Hm, zajímavý. Jestli jsem vážně tam, kde si myslim, že jsem, tak je to nanejvýš podivný. Asi to půjdu prozkoumat. Jo mimochodem, musim pochválit svůj úžasnej intelekt, že mě napadlo si sebou vzít tenhle bloček. Haha, dokonce i tužku tady mam. Sice je to teda takovej špaček, kratší a zkroucenější než cigaretovej vajgl, ale píše relativně dobře. Akorát teda nevim, co budu dělat, až mi psát přestane… Jestli budu muset okusovat tu tuhu…"

Marco se odmlčel. "Odstavec," oznámil důležitě.

"Pardon, ten odstavec je tam schválně, abych, až si tohleto jednou budu číst u krbu jako nějakej šedivej stařík, v tom neměl bordel. Sice to moc neodpovídá mejm představám o šetření místem, ale budiž…

Každopádně jsem zjistil, že tu nejsem sám. Nachází se tu se mnou očividně ještě jistá osoba V, která je mi dobře známá. Mohla by to teda bejt osoba X, ale X je takový ohraný a neoriginální, to ke mně nesedí. Navíc vzhledem k tomu, co mi osoba V sdělila, bůhví, jestli nás tady nakonec není víc…"

"Vypadá to na zápisky nějakýho ubožáka, co sem spadnul před náma," poznamenal Henkka. "Tudíž jsme tady jak na skládce, skvělý. A s našim štěstím tady ten jmenovanej ubožák nejspíš ještě hnije někde v rohu."

Marco pokrčil rameny a předal deník vedlestojícímu Tuomasovi. Ten chvíli hledal a poté pokračoval od dalšího odstavce.

"No sakra, začíná se nám to tu slušně komplikovat. Tohleto píšu s několikahodinovym, i když možná daleko delším odstupem. Zjistil jsem - protože já jsem neomezeně chytrej člověk, víte - že nás tu je trochu víc, než jsem předpokládal. A je nás tady zatím tušim… Nevim, nevidim si v týhle tmě na prsty, takže to nemůžu dost dobře spočítat. A teď si o mně nemyslete, že jsem nějakej analfabet, akorát… Prostě mi matika nikdy moc nešla, no. Prostě je nás tu dost - na zarostlou studnu v jakýsi řiti světa rozhodně. A zajímavý, že všechny ty lidi víc než dobře znám. Teda zatím. Třeba sem spadne ještě nějakej umouněnej uhlíř jménem Pepa a jeho manželka švadlena Máňa, a to pak budu v hajzlu, protože nebudu vědět, o čem bych si s nima měl povídat. Jako ne že bych teď nějak extra věděl, protože tady začínaj všichni tak trochu bláznit a nemaj mě rádi. Ach jo."

Tuomas ohlásil další odstavec a pokračoval. "Sorry, teď píšu dost ve spěchu. Vztahy se tu docela kurevsky pohoršily. To se dá zaznamenat asi tak, že se mě tady ty psychopati kolem snažili…"

Tuomas chvíli mžoural na stránku jak krátkozrakej sýček a po chvíli řekl: "To nepřečtu, je to moc rozmazaný."

"To nevadí, pokračuj dál," vybídla jsem ho a modlila se, aby tu nepadla otázka, jak se tu tenhle deník vzal.

"Nenávidim to tady! Já chci domů! Dost se bojim, co se mnou teď udělaj. Nevim, proč si zasedli zrovna na mě! Všechno je tak na hovno…"

Tuomas usoudil, že už si dneska početl dost a předal deník Jannemu, kterej se sice moc nadšeně netvářil, ale nic jinýho mu nezbylo.

"Pardon, teď jsem dlouho nic nenapsal. Strhla se tu totiž menší apokalypsa, navíc sem přilítlo cosi, co vypadá jako…" Janne výmluvně naznačil, že díky vysokému rozmazávacímu faktoru obyčejných tužek prostě neví, "ale tak už to tady nikdo nebere; prostě je to jenom možnost, jak se zachránit. Takže tu všichni přežíváme, nemluvíme spolu víc než musíme, nehledě na to, že jsem se dost ošklivě nedávno pohádal s…" Janne vztekle zíral do deníku, "Sakra, proč jsou vždycky takhle důležitý věci rozpitý?!"

"To je jedno, tak místo toho, co nevíš, vždycky plácni nějakou blbost, co tě napadne," navrhla jsem.

"…a ten nejenom že mě sylně ignoruje - píšu sylně, protože to je tak silná ignorace, že už na to měkký i nestačí - ale ještě mě nenávidí, pořád mě shazuje a vůbec se ke mně prostě všeobecně chová odporně. Ach jo."

Všechny studnovitý pohledy se mimoděk stočily na Henkku.

"Co je, něco se vám snad nezdá?" prsknul na nás a a připomněl mi tak jakýhosi agresivního hlodavce. Jeho otázka zůstala bez odpovědi a Janne četl dál.

"Heuréka, je nás zas o jednoho víc! Sice nevim, kolik nás tady vlastně doopravdy je, ale to je prakticky vzato fuk. I když ne, že by se něco nějak drasticky změnilo, protože…" přemýšlel Janne nad vhodným nahrazovacím výrazem, "…krycí nátěrová hmota se ke mně pořád chová odporně."

Nikdo sice nechápal, proč Janneho napadla zrovna krycí nátěrová hmota, ale protože je všeobecně známo, že Janne má docela zvláštní slovník, nechali jsme ho bejt.

"A já pořád nechápu proč. Co jsem tak hroznýho proved? Jako dobře, pár vroubků by se našlo, to zase jo… Ale žádnej nebyl tak hroznej, aby to oný hmotě dávalo právo se ke mně takhle chovat! Začíná nám tady šibat, fakt že jo."

Janne se rozhodl předat štafetu Henkkovi, kterej ji přijal ochotně asi jako hladovej projímadlo.

"Ty vole, kdo to psal," zamumlal po zběžném nahlédnutí do deníku, "takovej škrabopis, takhle nepíšu ani já…"

Vzhledem k tomu, že ho ale všichni kolem začali bombardovat nedočkavými pohledy, začal číst: "Vim, že mám asi mezi jednotlivejma zprávama dost velký mezery, ale mám k tomu docela dobrý důvody. Jako třeba teď, protože se mi přihodila jedna kurevsky odporná věc. Nebudu to nijak přibližovat, nerad bych tady někoho poškodil, pravdou je, že kdyby se tady někdo ke mně pořád nechoval tak hnusně, tak to taky mohlo bejt jinak. Tohleto se mi píše poměrně blbě, protože mě všechno celkem dost bolí. Když to shrnu, máme se tu dost bídně. Navíc mám pocit, že mě tady nikdo nemá doopravdy rád. Možná vypadá, že to píšu jen tak, ale JÁ UŽ TADY Z TOHO ŠÍLIM! A teď asi půjdu…" Henkka si chvíli vyměňoval vyjevený pohledy s papírem a pak se bezmocně zeptal: "Prosim vás, nevíte, co tohle může bejt za písmeno?"

"Nevim jak ty, mně to připadá jako s," řekl zamyšleně Marco. "Nemyslim to první, to poznam, spíš ty další," vysvětloval Henkka. Všichni se chytře naklonili nad papír, tudíž tužka využila příležitosti a schovala se v našem stínu, takže bylo rázem vidět ještě blbějc.

"Hm… Připadá mi to buď jako n nebo nepovedený r," mínil Janne. "Snát? Srát? Já ti nevim," přemejšlel Henkka a vejral do papíru jak páťák do přijímaček. "Nebo třeba ,stát, nebo ,svát,… Nebo ,smát,?" žhavil si mozek Tuomas. Nevim jak vy, mně nikdy nikdo neřek, co je to třeba takovej "svát" a vždycky jsem bez toho přežila. Koukám, že jenom doteď.

"Já myslim, že to bude ,spát," řekla jsem bezmyšlenkovitě a zívla jsem.

"Hele, to není špatnej nápad!" řekl Henkka, šťastnej, že jsem na to tak chytře přišla. Očividně nemá rád nedokončený věty. Vzápětí ale zalistoval v deníku a zamračil se.

"To je divný… Hrozně dlouho se nic nedělo, je tu strašně moc prázdnýho místa," řekl překvapeně.

"No, máme několik možností," začal Marco, přičemž celá studna obrátila oči v sloup, "buď je to napsaný neviditelným inkoustem, nebo si na to vzali ufonskou sci-fi gumu, aby vymazali to podstatný, než na to někdo přijde, a nebo," dodal neochotně, naznačujíc, že poslední možnost se mu líbí nejmíň, "tam prostě nikdo nic nenapsal."

Tento problém se ale vyřešil sám, když Henkka znova zalistoval a ze sešitu vypadl vytržený cár papíru velikosti zhruba jednoho necelého kusu toaleťáku. Henkka ho zvednul a pokračoval: "Tohle je zřejmě poslední zápis. Vypadá to bídně. Deník je pod jedním nenápadnym kamenem v zemi, vyměřil jsem to tak, aby byl devět kroků severně od toho šutru, co vypadá jako prdel. Dobře se to pamatuje.

Rozlezlo se tu nějaký svinstvo a kosí nás to tady víc než úspěšně. Skrz tu tmu tady nemůžu zkontrolovat, kdo je ještě víceméně naživu, pravdou ale je, že i mně je zatraceně bídně. Jestli se k tomu dostanu, ještě tenhle list zastrčim zpátky do bloku, v opačným případě bude v mojí bundě. Je nad slunce jasný, že už se odsud nedostanem - jak tak koukám kolem sebe, rozhodně ne všichni. Nevim, co to je za blbej způsob smrti, ale moc se mi to nelíbí. Každopádně to vypadá, že se tomu nevyhnu. Je mi líto, že jsem se nestihnul omluvit za některý věci, co se tady staly a doufám, že za to nebudu trpět navěky… A taky hlavně doufám, že nás tady jednou někdo najde. I když toho moc nevidim, to, co vidim, pěkný neni. Nevim, co je to tady za nemoc, ale snad to aspoň bude rychlý."

Henkka přestal mluvit a až po chvíli řekl: "Tady to končí. Nic dalšího už tu není."

Koukali jsme jeden na druhýho a nevěděli, co si o tom myslet.

"Takže," vypravil ze sebe Emppu, chceš snad říct, že ty lidi, co tu byli před náma, tady všichni pomřeli na ten hnus, co se tu potlouká teď?"

"Obávám se toho, Emppu," řekl Tuomas přidušeným hlasem. Vsadila bych boty, že právě začal skládat nějakej novej song.

Náhle mé citlivé ušní radary zaznamenaly změnu vlnění. Otočila jsem se vedle na Henkku, kterej tam stál, civěl na papír a z mě neznámýho důvodu zblednul tak, že vypadal jako arktickej nemrtvej a klepal se jak přívěšek na krku holky v autě jedoucím přes zmrzlý pole.

"Co je ti?" zeptala jsem se, přestože mi bylo jasný, že to nevěstí nic dobrýho. Henkka se pro jistotu opřel o Chlebasádlem, kdyby se ho náhodou rozhodly zradit kolena (rozhodně to tak vypadalo) a roztřeseně řekl: "To, že tady nic není, vlastně nebyla tak úplně pravda." Naprázdno polknul a dodal: "Je tady podpis."

"A jakej?" zeptala jsem se a cejtila se jak ve špatný detektivce. Tohleto přece neřeší normální člověk! Netušila jsem, co je tam napsaný, ale jistý bylo, že to není dobrý. Že to je asi přímo zatraceně špatný.

Henkka ke mně a ke všem, co stáli za mnou, obrátil svůj se šílenstvím hraničící pohled a zašeptal: "Alexi Laiho."