na Blog.cz

Tap ta dap, už jsme zase tady a s námi i další část jedné hrozivě afektované, cituplné, duchaplné a kudlaví čeho ještě plné fanfikce, která vás určitě hrozně zajímá a nemáte nic lepšího na práci, než netrpělivě čekat u monitoru, kdy se zjeví další část. No a pokud to tak není, tak si vás lopata najde. A to dokáže bolet, víte?

"Hej, Henkko!" ozval se vedlestojící viking.

"Hm?"

"Co ti připomíná tenhle kámen?" ukázal Marco před sebe.

Chvíli jsem na ono místo nepříliš inteligentně čuměl. "Ty vole," dostal jsem ze sebe pak, "to snad musí bejt zkamenělá prdel, nebo to neni možný."

"Že jo!" souhlasil Marco ochotně a pyšně si svůj objev prohlížel, mezitímco Emppu v jednom z imaginárních rohů pištěl, protože na jeho vkus byla v okolí přespříliš prdelnatá atmosféra. Jeho depka byla o to horší, že Anette, místo toho, aby ho utěšovala, se hrabala ve skříni a zkoušela, kterej šátek jí víc ladí ke kabelce.

"Tuomasi?" ozvalo se po chvíli ze záplavy hadrů.

Tuomas jen zamumlal rychlou modlitbu ke všem bohů, co tenhle tyátr právě sledujou a pomalu a neochotně se vydal k Anette, aby jí monotónně oznámil: "Vem si modrou, ta ti sluší."

"Myslíš? A kterou, tu tyrkysovou, švestkovou nebo nebeskou?" zajímala se Anette a cpala Tuomasovi do náručí zmiňované šály, mezitímco Tuomas byl zoufalej jak neplavec na potápějící se lodi.

"Tyrkysovou," oznámil jí nejistě a, následuje Emppuova příkladu, se odklidil do jednoho z temnějších rohů této studny.

"Díky za radu," zazářila Anette a už si ji vázala kolem krku. Moje pesimistická část (která poslední dobou celkem úspěšně utlačuje tu optimistickou) si pomyslela, že by se na nich v případě nouze dalo celkem dobře oběsit. Tie my rope one more time...

Zaslechnul jsem zvuk. Takovej ten odpornej, děsivej sten, ze kterýho vám srdce vylítne ušima, žaludek nosem a vlasy se vám zježej, že vypadáte jak rodilej Afričan s blonďatym afrem.

Otočil jsem se tím směrem, odkud se to ozvalo. Alexiho směrem, překvapivě...

"Co je, vole?" tázal jsem se ho s opatrností dobrodruha překračujícího vratkej most, ze kterýho polovina chybí.

"Ta zkurvená noha," zasyčel Alexi. "Nějak blbě jsem se hejbnul, nebo co..."

Zděšeně jsem si všimnul, že provizorní obvaz, kterym Janne Aleximu obvázal takový to, čemu by se možná s trochou nadsázky a černýho humoru dalo říkat noha, byl skrz na skrz prosáklej krví a rudej jak stydlivá třešeň.

Než bys řeknul "paska", Janne vystřelil jak náboj ze samopalu, přes Anettiny protesty hmátnul po nebesky modrý šále a šel Aleximu vyměnit obvaz.

"NE!" zaječel Alexi. "Nesahej na ten zkurvenej obvaz! To bolí!"

"Alexi, musim ti ho sundat. Tenhle nejenže je mokrej jak deštník po monzunu, ale navíc se ti už i podařilo ho něčim zasvinit a mohl bys dostat infekci," vysvětloval Janne trpělivě. "Navíc se ti musim na tu ránu podívat, jestli sis s tim ještě něco neudělal. Nech mě ti ho vyměnit."

"Ne, vypadni ode mě! Nesahej na tu nohu!" vřeštěl Alexi a na podporu svejch slov se nahnul a rafnul Janneho do ruky. Nebejt toho, že se Alexi ksichtil a choval jak doga raněná vzteklinou, bych se snad i začal smát.

Janne to přešel tím, že cosi tiše zavrčel a od Alexiho se pro jistotu vzdálil. Alexi sebou dál házel a nadával.

Přiznam se, že občas bejvam zlomyslnej. No, nejen občas, celkem často. I přesto jsem ale vážně neměl dobrej pocit toho, že se v mojí blízkosti v bolestech svíjí osoba, kterou znam poměrně dost dlouho a navíc za ten její žalostnej stav můžu já. A nejenže jsem neměl dobrej pocit, bylo mi z toho jednoduše řečeno na hovno.

"Alexi, neřvi, prosimtě," zamumlal jsem. Ne, že bych čekal, že si tim nějak pomůžu.

"JAK ASI, TY IDIOTE?!"

Ano, tohle už jsem čekal spíš. "Já nevim. Zavři pusu a buď zticha."

"No tak odpusť, jestli tě vyrušuju ve vejrání na svý boty, ale mě to fakt bolí."

"Kdyby sis nechal vyměnit ten obvaz, určitě by ti to pomohlo."

"Já NECHCI, aby mi na to někdo šahal!"

"Takže si tu radši budeš stěžovat a kroutit se v bolestech jak žížala v bahně. Fajn," ušklíbnul jsem se.

Alexi vypadal, že přemejšlí. Ne. Moment, tady mi něco nesedí. Ha, už vim! Ano, "Alexi" a "přemejšlí" v jedný větě. Dobře, tak jinak - Alexi se tvářil, jako by mu do pusy nacpali devět polívkovejch lžic rybího ruku.

"Tak mi to teda sundej, Janne," zasténal Alexi a s beznadějnym pohledem odsouzenýho kráčejícího na popravu hledal něco, čeho by se mohl chytit. Nejblíž od něj se nacházeli Marco a Anette a nejspíš už vám došlo, že chytat Marca za ruku neni zrovna to nejmoudřejší, co byste tu mohli dělat (no, Anette by to možná i prošlo, ale těžko říct), takže Alexi místo Marcovy ruky využil drobnou dámskou ručku se zeleně nalakovanými nehty, jejíž majitelka s tím neměla sebemenší problém a ještě se k Aleximu blíž přisunula a začala ho utěšovat. O co, že bejt tam já, maximálně mi flusnou do ksichtu.

Ne, dobře, trochu jim křivdim... Je pravdou, že když jsem byl "mrtvej", mluvili o mně hezky a dokonce i Alexi řeknul něco ve smyslu, že mě má rád, haha.

Ale zas znáte tyhle pohřební projevy... To je samý "byl milej, byl úžasnej, pro ostatní by se rozdal" a přitom si o vás myslej svoje a tyhle řečičky maj buď jen proto, že jim to za á prostě přijde slušný anebo se za bé strachujou, že kdyby to neudělali, rozsápe je uraženej zombík, popřípadě je bude chodit po nocích strašit.

"To víš že jo," zavrčel Janne uraženě, "sundej si je sám."

Alexi na něj chvíli čuměl asi tak chápavě jak průměrný žák na hodině matematiky na svého profesora. Popravdě ale čuměl spíš jak podprůměrnej žák, protože on vždycky podprůměrnej žák byl, ale přece si z něj v takový situaci nebudu dělat prdel, co? Nebo budu? No asi budu, pravda. Nevadí, stejně on to slyšet nemůže, tak co.

"Janne, no tak," škemral Alexi, "mně je fakt líto, že jsem tě hryznul do ruky, ale prostě mě to fakt bolí a neovládnul jsem se. Mohl bys mi to odpustit?"

Typický. Jedinej člověk, kterýmu je Alexi schopnej se omluvit je Janne. Ale že by se mě někdy třeba omluvil za to, že mi rozsednul troje hodinky (a ještě ten hajzl tvrdí, že jsem to udělal já jemu, pcha!), to ne. To jen Janne je jeho oblíbenec, na nás ostatní v klidu sere, i když mu, jak sám přiznal, dokážem bejt dobrý kámoši (ha, nějak mě baví ten Alexiho projev připomínat...).

Ne, dobře, nebudu svině. Alexi se sice neumí omlouvat, ale zas mě zachrá... Áááh perkele, co se to se mnou dneska děje?! Proč se toho debila zastávam a ještě mi ho je líto?! Asi mi ty prášky otupily mozek, jinak si to nedovedu vysvětlit...

"Dobře, odpuštěno," povzdechnul si Janne. "Vždyť víš, že bych tě v tom nenechal."

"Jo, vim," pokusil se Alexi o úsměv, akorát že už ze všech těch extrémně bolestnejch obličejovejch grimas tak nějak zapomněl, kam konkrétně se maj koutky úst hejbnout, aby to vypadalo jak úsměv, takže to nakonec dopadlo spíš jak cosi, co mi z jakýhosi důvodu do mysli vehnalo slovo "rozervanec".

Janne hmátnul po Alexiho obvazu a přitom ho držel za jednu ruku (tohle by si mohli odpustit), mezitímco tu druhou okupovala Anette a její lak v radioaktivní barvě.

"A buď opatrnej, jo?"

"Jo, jasně."

"K tý noze musíš bejt jemnej, fakt to bolí."

"Jasan."

"Hlavně tam vlevo, když už, vem to spíš zprava."

"Neměj strachy."

"A tak mě teď napadá, jak vůbec poznáš, že tam mam infenkci, když tomu nerozÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁH!"

Ne, vážně ne. Ve škole jsme toho brali hrozně moc, ale co je takovej nerozááááááááááááááh nám neřekli nikdy. Hlavně, že do nás hustili tolik věcí, který nám v normálnim životě budou na nic. Nedokážu si například představit situaci, že by mě obklopila banda mafiánů s pistolema a řvali na mě, že jestli jim okamžitě neřeknu, co je to diskriminant, tak mě odstřelí. No fakt, v takový situaci mi můžou bejt veškerý sínusy a diskriminanty u zkamenělý prdele strašící ve studni.

"ŘÍKAL JSEM ZPRAVA, TY BLBE!"

"Vždyť to bylo zprava."

"To bylo TVOJE pravo!"

"A jak jsem měl asi vědět, který myslíš?"

"SVOJE! Jsem tak nějak doufal, že si to otočíš!"

"Ty mi tady pod rukama ječíš, jako by tě zrovna křižovali a já tu mam do toho přemejšlet nad nějakejma stranama a otáčenim?! Tak to teda sorry, ale to by mě fakticky nenapadlo!"

Ty vole. Všemocnej studnovej bože, slyš mě - teď už jsme vážně v kýblu. Alexi a Janne se hádaj, opakuju, Alexi a Janne, takový ty dva lidi, co se na sebe na koncertě vždycky až přespříliš mile culej. No, nejen culej. Ale přece tu teď nebudu řešit ty jejich úchylný praktiky, to až jindy, až budu o poznání (asi o 999 piv) ožralejší.

"Máš pravdu, promiň. Taky bych nad tim v takový situaci nepřemejšlel," zamumlal Alexi.

Janne jen kejvnul ve stylu "jasně vole, omluva přijata". Pak se zadíval na Alexiho nohu a zařval.

"Co se děje?!" vyletěl Tuomas z rohu jak letadlo z hangáru.

"Pojď se na to... nebo ne! NECHOĎ!" stihnul Janne křiknout včas, než Tuomase napadlo se k Aleximu přiblížit. No, jestli to i Janneho donutilo ke zděšený reakci, tak to muselo bejt docela něco.

S Emppuem jsme téměr naráz vstali a běželi se na to nadělení podívat.

Hele, asi takhle - nevim, jakejma slovama, bych tu nohu popsal. Jednoduše "zakrvácená" nestačilo, takže to zkusim jinak - hodně, hodně moc zakrvácená, sem tam nějakej nechutný strupy ve všech možnejch barvách a z nich to na pár místech hnisalo. Jasně, nejsem zrovna mistr v popisování takovejch věcí, takže vám to zas tak děsivý asi nepřijde, ale kdybyste to viděli na vlastní oči...

...ano, asi byste udělali to samý, co teď Emppu - a to zařvat "JEŽIŠMARJA!" a zabouchnout za sebou dveře na hajzl.

"Co se děje?" Alexiho upírsky bledá tvář se na nás zadívala a jedno obočí se tázavě nadzvedlo.

"Nic, jen... ta noha se ti zhoršila," rozhodnul se Janne pro upřímnost.

Alexi jen vztekle zaperkeloval a pokusil se zvednout se tak, aby si na zmiňovanou nohu viděl, ale Janne mu jí naštěstí včas zavázal tak, aby Alexi o ten pohled přišel, protože jinak by to s nim mohlo na místě seknout.

Emppu se mezitím vyřítil ze záchoda a nešťastně se posadil do kouta. Anette se mu stále nevěnovala a proto se rozhodnul jít si stěžovat Tuomasovi, kterej si pro změnu stěžoval jemu.

"Je to tady celý na nic, Anette si mě nevšímá a kam jdeš, tam na tebe číhaj zhnisaný nohy!"

"To mi povídej... Chlebasádlem je rozladěnej..."

"...a ona si tam u něj klidně sedí a to, že je blbě mně, je jí naprosto jedno..."

"...prostě rozumíš, e zní jako fis, to by se jeden pomátnul..."

"...a ještě ke všemu ho drží za ruku, kdo je na tohle zvědavej..."

"...a to nemluvim o tom cis, to nepřipomíná cis ani zdaleka..."

"...no a nejenže ho drží za ruku, ještě na něj tak chápavě civí, rozumíš, na něj, když mně neni dobře..."

"...přemejšlim, jak se asi doma maj všechny ty komiksy o Donaldovi..."

"...to je furt samý jak jsem pro ní hrozně důležitej, ale jak milostpána Alexiho něco bolí, tak je trpaslík zas nepodstatnej..."

"...doufam, že se mi o ně maminka stará a stírá z nich prach..."

"...nemá mě ráda, vůbec mě nemá ráda, ale víš co? Já na ní kašlu! Až po mně něco bude chtít, budu ji ignorovat a pak mě ještě bude prosit, abych si jí všímal..."

Už mě fakt nebavilo to poslouchat a tak jsem se rozhodnul jít dělat společnost Marcovi. Ano, dobrovolně. To jen abyste věděli, jak moc blbě už na tom jsem.

"Nazdar Marco," zahuhlal jsem.

"Nazdar," zavrčel mi Marco v odpověď.

"Máš se?"

"Jo, jde to."

A tím byl náš rozhovor u konce. Pro jistotu jsem se ho už na nic neptal, protože člověk neví, co všechno by mohl použít proti vám. Snad jedině mlčení ne, a toho jsem se rozhodnul využít.
Jo, slova "já" - pokud tim "já" myslim jako svoje "já" - a "mlčet" se pohromadě taky moc často nevyskytujou, tak ale aspoň vidíte, k čemu mě to tady dohnalo.

"A jak ty?" protrhnul po chvíli ticho Marco. Zajímavý, že je to skoro vždycky on, kdo začne mluvit jako první.

"Ujde to," odpověděl jsem monotónně. Nevim proč, ale obecně mi tady tyhle naše rozhovory připomínaj ten děsně inteligentní dialog na téma "Znáte moji ženu." Teda, ne že bych nějakou ženu měl nebo se na to v blízký době chystal, na to jsem trochu moc na místě, kde se kromě Anette moc potenciálních manželek nevyskytuje. Teď jako nic proti Anette, ale myslim, že to by nedopadlo.A že bych to chtěl zařizovat jak Alexi a hledat útěchu u libovolnýho spolustudnícího, to teda ne. Já nejsem on. To je jedna z mála věcí, na který jsem ještě pořád hrdej. Navíc se tady nikdo se manželkovitejma sklonama pokud vim nevyskytuje - teda kromě Janneho a ten má svejch (respektive Alexiho) starostí dost. Leda že by je uměl velice dobře skrejvat…

…Ty vole, já tady sám se sebou rozebírám svoje naprosto imaginární možný manželky. Tak aspoň vidíte, k čemu mě to tady dohnalo.

"Perkele," rozseknul to za chvíli Janne, "teď by se tady hodila nejvíc tak pořádná flaška vody."

Celá studna k němu obrátila zraky a zírala v němém údivu, jestli se náhodou nepřeřeknul. Po chvíli, když všem došlo, že to k tam asi chybí schválně, všichni sklopili zraky a snažili si vzpomenout, co to slovo postrádající k vlastně znamená.

"A to jako na co?" zeptal se Marco po chvíli - dost mě překvapilo, že to byl zrovna on. I když mě by to asi překvapilo, kdyby to byl kdokoli tady, ale spíš bych tipoval, že nejdřív si vzpomene buď Anette nebo Emppu. Želbohu, Anette se snažila trochu uklidnit Alexiho (nebudu si dělat iluze, že by se jí to nějak dařilo) a Emppu byl příliš zaměstnán svým hraním na uraženýho. Stejně mi bylo jasný, že jakmile zase bude něco potřebovat, okamžitě bude Anette opět naprosto milovat. Vsadim se s váma klidně o lopatu, že to tak bude.

…Ne, lopatu ne, protože za á už ji poměrně dost dlouho postrádám a za bé… No prostě lopatu ne. Tak o mrkev.

"Tak vodkou mu tu nohu budu čistit asi těžko," zamrmlal Janne rozmrzele. Hádam, že mu to tady už taky dobře leze na mozek. Ha, vítej v klubu.

"Proč by ne?" vložila se do toho Anette, co právě svoji roli uklidňující vložky vzdala.

Kdybych chtěl bejt svině, tak bych poznamenal, že vodky je na něj škoda. Ale co, vsadim se, že si to stejně všichni tady mysleli, akorát by to nikdy neřekli nahlas. To jenom já, a proto mě potom klasicky všichni nenáviděj jenom proto, že nejsem taková sralfuska jako oni. Teda dobře, jsem, ale to už je jiná kapitola.

"Protože prostě ne," ukončil to nekompromisně Janne, kterýmu se očividně nelíbila vyhlídka, že by ho moh Alexi teoreticky hryznout ještě jednou.

"Jo, a hlavně, že když tu byly vody tři prdele, tak se nic nedělo, že jo," zavrčel Marco a sledoval, co udělá Emppu. Ten byl ale příliš zabrán do vášnivého stěžování si na Anette směrem k Tuomasovi, tudíž se vikingův škodolibý nápad minul účinkem. Sakra, on už tu zlomyslnost v praxi snad chytil ode mě. Ono na tý zdejší vysoký nakažlivosti fakt něco bude.

"Tak ještě nadávej tý skříni, že sem neslítla dřív a neudělala z půlky lidí tady kýbl živoucího slizu," zavrčel jsem na něj. Tohle skříňový téma mi začínalo lízt na nervy, protože se to vždycky stočilo na diskuzi, ze který jsem vylez jako odpornej a zlomyslnej maniak. Teda dobře, ne že bych nebyl, ale já jsem přece nemoh za to, že se naši studnu kdosi rozhodnul zahrnout do výprodeje v Ikei. A můj problém nebyl ani to, že si to Alexi vzal osobně. Fajn, ne že bych mu za to nebyl vděčnej, ale…

Ehm, zrovna tohle fakt řikat nahlas nemusim. Ještě by mu moc stouplo ego, i když je pravda, že jeho sebevědomí už teď v noci škrtá o Měsíc.

"Ne, ale možná kdyby ta skříň spadla trochu šikovnějc, tak jsme tu teď nemuseli poslouchat ani tvoje kecy, ani to Alexiho kvílení," řekl nasupeně Marco a přešel na syčení.

No, a je to tu zas. A MĚ UŽ TO FAKT NEBAVÍ, VÍŠ, KRUTEJ SVĚTE?!

"Jo, takže to o tom, jak mě tady všichni hrozně postrádáte, bylo asi tak trochu vycucaný z prstu, co?" vypláznul jsem na něj jazyk. Nevim, jestli jsem už vlivem tý zkamenělý prdele tady ztratil i veškerý morální zábrany, nebo se ze mě prostě stal stejnej masochista jako z Alexiho, jistý je, že normální člověk by se asi na vikinga Marcova typu rozhodně nešklebil - a pokud šklebil, tak by to byla poslední věc, co by kdy v životě udělal.

"Prosim vás, nemůžete bejt chvíli ticho?!" otázal se Janne a vypadalo to, že jeho vzácnej klid si vzal momentální dovolenou.

"Ale samozřejmě, mistře mystiku," ušklíbnul jsem se a zalez si dál do rohu. Nevim, proč to dělám, ale můj psychologickej roh mi nikdo brát nebude.

Janne se na mě kriticky podíval a nechal to bejt. Ne že bych z toho byl nějak nadšenej, ale aspoň, že on zůstává jenom u pohledů.

Dlouho bylo ticho a nuda, když pominu Alexiho srdceryvný výkřiky o tom, jak je to všechno na hovno, jak určitě umře a především o tom, jak to hrozně bolí.

Prohlídnul jsem si svý ruce, čistě z principu. To je takovej zajímavej filozofickej jev - když jeden nemá co dělat, tak si vejrá na boty, jenže protože svý boty už jsem znal jako… no, přirovnání "jak svý boty" je v tuhle chvíli asi hodně debilní - prostě fakt dobře, ruce byly první, na co by se dalo dobře zírat. Já mam vůbec poslední dobou akutní potřebu furt na něco zírat. Aby se to na mě pozdějc nějak neprojevilo.

Ta vyrážka, ekzém či smrtící příznaky tyfu, nebo jak tomu chcete řikat, mi sice vytrvale oplácely moje zlomený pohledy, nicméně aspoň přestaly tak svinsky svědit. Asi jsem je těma zlomenejma pohledama taky zlomil. Zajímavý, co všechno dokáže výraz, že? Ale nakonec, člověk musí mít po delší době v branži, kdy má k dispozici dost citlivejch fanynek na zkoušku, trochu praxi v dojemně zlomenejch výrazech.

A kdoví, třeba je ta vyrážka nějaká převtělená fanska, na kterou ty mý pohledy pořád ještě platěj. Když může mít Marco cvičený svědomí, tak co by ne.

"Lidi, co navrhujete? Voda není a potřebujem nějakou vhodnou, pokud možno ne zcela žíravou kapalinu, která by byla schopná zachovat Alexiho nohu v dobrým… ehm… aspoň nouzově použitelným stavu," prohlásil po chvíli Janne, kterej už si očividně moc nevěděl rady.

Ve studni zavládlo rozpačité ticho. Dokonce i Tuomas a Emppu přerušili svoji ublíženou a nepochopenou diskuzi. Člověk úplně viděl, jak se veprostřed shlukuje oblak páry z kolektivního myšlení a v něm velkým písmenem, červeně a tučně napsáno VODKU NE!

"Já nevim… Anette, nemáš tady něco jako vodu?" zeptal se Tuomas bezmocně. Kdyby nešlo o naši společnou vodku, člověku by ho bylo až líto.

"Nemám," opáčila Anette stejným tónem a čekala, až někoho napadne něco ohromně převratnýho, moudrýho a tak oslňujícího, že by to vytřelo zrak i krtkovi. Překvapivě, nic takovýho se nekonalo, kromě toho, že ticho se prodlužovalo, čas ubíhal a nápis v našich myslích začínal zlověstně blikat.

"Fajn," vzdal to po chvíli Janne, "použijem teda tu vodku."

Mozkovej nápis se za zoufalého neslyšitelného "neeee" začal scvrkávat, až postupně zmizel.

"Pojďte mi s tim někdo pomoct," požádal Janne - nemusim asi vykládat, že se do toho nikdo moc nehrnul: Emppu byl konsternován zkamenělou prdelí, Tuomas si láskyplně povídal s Chlebasádlem, jenž mu očividně hluboce rozuměl, Anette se vrátila ke svejm šátkům, Marco na mě vrhal nevraživý pohledy a mně se tak nějak z principu nechtělo. Proč, to asi taky nemusim nijak blíž osvětlovat, protože předpokládám, že to dojde každýmu, kdo nemá IQ sváteční pánve.

Janne mezitim orlím pohledem lítal po studni a tvářil se jak učitel fyziky, když si vybírá toho chudáka, kterej mu za chvíli půjde na tabuli určit například elektromagnetické záření těles. Nějak mě tak, když jsem se na moment vrátil do svejch školních let, napadlo, že ta definice na mě až nepěkně sedí.

"Henkko," řekl Janne za chvíli a mně nezbylo než v duchu zasténat. Zajímavý: kolem plno lidí, co by se na to hodili daleko víc, ale vždycky si naprosto neomylně vybere mě. Ať už myšleno Janne, nebo náš fyzikář. Nehledě na to, že se mi do toho chtělo asi jako Židovi do koncentráku. "Pojď mi prosim tě pomoct."

"A když ne?" zeptal jsem se. Za optání člověk nic nedá.

"Když ne, tak ti narvu svoji efkovou strunu do ucha tak hluboko, že budeš potřebovat lodní jeřáb, aby ji vytáhnul," zavrčel Alexi, čímž mě překvapil svojí slovní zásobou.

Zvednul jsem se, ochotnej jak ženská v sekretariátu, a nejploužákovitějším ze všech možnejch ploužáků jsem se dohrabal k Jannemu.

"Tak co je?" zavrčel jsem. Fajn, na něj bych asi neměl vrčet, ale on zastupuje Alexiho a Alexi je od přírody tvor, kterej vytočí člověka líp než vaše teta průměrný klíště. Kdybyste dali třeba Kryštofa Kolumba do pokoje s Alexim, živil by se do dneška prodejem koberců.

"Potřebuju, abys mu podržel tu nohu," vysvětloval Janne. Pochopitelně, to mi mohlo bejt jasný.

"Tak to ani omylem!" prohlásil jsem nekompromisně, "já na to zhnisaný něco, co možná kdysi byla noha, šahat nebudu."

"Prosím!" zakňučel Alexi a mně málem vypadly oči z důlků, a že už toho viděly dost.

"Cože jsi to právě teď řek?" zašeptal jsem a zíral na něj jak na Santu se samopalem.

"Řek jsem ,Prosím!," zafňukal Alexi. No to teda potěš tě koště. Jestli mě byl Alexi schopnej o něco poprosit, tak asi ani nechci domejšlet, jak zlý už to s nim musí bejt. Ono když vás poprosí osoba, co vám před chvílí vyhrožovala narváním strun do míst, kde bych je teda rozhodně narvaný mít nechtěl (a teď si nemyslete nic nepěknýho, i když on by asi byl schopnej všeho), tak už to člověka slušně vyhodí z rovnováhy. Obzvlášť, když vás ta osoba nepřetržitě terorizovala minimálně uplynulejch deset let, vyjma případů, kdy výše zmiňované osobě ruplo v kouli a mohla se pro vás přetrhnout. To se teda, pravda, nestávalo moc často.

Radši už jsem k tomu nic nedodával, nakonec nejsem Tuomas, abych měl vždycky v zásobě pár (tun) dojemnejch keců, který se na podobný situace hoděj.

Opatrně jsem nadzvednul stydlivě třešňovitej obvaz, kterej právě nabyl spíš barvy v páře vařenýho humra a snažil se moc nezkoumat to, co je pod ním. Ale znáte to, občas je něco tak odporný, že se na to nemůžete přestat dívat. Asi jako na třikrát přejetou kočku na silnici.

Jak už jsem řikal, popisování podobnejch věcí fakt není moje silná stránka, prostě si představte, že to bylo skutečně ošklivý. Alexiho noha hrála různejma barvama, který se snad nikde jinde nacházet nemohly a vyskytovalo se na ní tolik různejch konzistencí hmoty, že by Mendělejev zíral. Jako závěr je pak možno brát to, že kdybych ještě nebyl napůl mimo z těch Anettinejch zabijáckejch kapslí, nejspíš by mě velice brzy přivítala toika.

"Tak už to tam nalej, ať se na to nemusim dívat," požádat jsem Janneho, kterej táhnul flašku vodky. Aleximu na chvíli zazářila očka, ale když si uvědomil, že to v tomhle případě je na všechno, jenom ne na pití, z obličeje mu vyprchalo i to stopový množství barvy, co tam nedávno ještě měl.

"Připrav se, bude to štípat jak svině," oznámil jsem Aleximu. Zajímavý, že míru nadcházející bolesti vždycky oznamuju já. Stejně jak s Emppuem a jeho botou.

Janne nečekal na Alexiho odpověď a překlopil mu na nohu půl flašky vodky. Alexi zlomek vteřiny civěl jak opařenej. Potom sebou škubnul, prohnul se jak špatně nataženej luk a vydal cca půlminutový zaječení, který mi spolehlivě protrhlo oba ušní bubínky a to na několikrát. Kdybych to měl převádět do psaný podoby, vypadalo by to zhruba jako "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!"

Zbytek studny, co měl to štěstí, že si za á stihnul zacpat uši a za bé neseděl deset čísel od Alexiho se začal asi po dvou minutách probírat ze strnulosti.

"Co to sakra bylo?" ptal se Marco - teda, nejspíš se ptal. Mohl jsem jenom odezírat, protože jsem neslyšel ani píp. Anette mu cosi odpovídala, ale já slyšel jenom vzdálený šumění.

Když jsem zhodnotil situaci, Janne se tvářil podobně vykolejeně a ohluchle jako já a Alexi sebou škubal jak v posmrtný křeči a pořád kvílel, i když teď už o poznání tišejc.

Prohlídnul jsem si svoje ruce a došly mi dvě věci: za á, mam je od krve. Navíc ne od svojí. A za bé: veřejný záchodky s umyvadlama se tu nevedou. Tudíž tady pro ty, co tuhle celou scénu neviděli plus pro Alexiho, kterej si vždycky najde nějakej důvod mě obvinit, budu prototypem vraha nepohodlnejch kytaristů.

Vykouzlil jsem znuděný rybí pohled a upřel oči k nebi s myšlenkou, že velkej studnovej bůh je větší šmejd, než jsem se odvažoval si kdy myslet. Já věděl, že jsem měl bejt radši učitel.

Učitelové to sice taky nemaj nejlehčí, ale když maj blbou náladu, můžou si tyranizovat žáčky a nikdo jim na to nic neřekne, protože stížnostem žáků stejně nikdy nikdo nevěří. A taky je pravda, že u učení je menší riziko toho, že budete spolu s partou cvoků vhozeni do studny... A taky toho, že vám Alexi poděkuje. Doteď jsem se z toho žalostnýho "prosím" nedokázal tak úplně vzpamatovat.

Rozhlížel jsem se, kam bych si tu krev aspoň částečně otřel. Jelikož ručníky se tu nenacházel, využil jsem svejch černejch kalhot, na kterejch to naštěstí moc vidět nebylo.

Cejtil jsem se zdeprimovaně, ani nevim proč. Ono těžko nebejt zdeprimovanej, když z jednoho rohu slyšíte Emppua nadávajícího prdeli za její obscénnost, z druhýho rohu Tuomase, jak svému klavíru jménem Chlebasádlem recituje Baudelaira, z dalšího rohu (kolik jich tu vlastně sakra je?) nešťastně kňučí Alexi a ještě nešťastněji krvácí jeho vařeněkrabí noha, v jejíž blízkosti sedí Anette a Janne a pokoušejí se jejího majitele všemožně utěšovat a v dalším - a rozhodně ne posledním - rohu Marco vejrá kamsi nahoru. On se vůbec nějak rád zaklání - asi mu to dodává pocit, že je ještě vyšší a tim pádem nadřazenější, nebo nevim, co ho na tom jinak může tak duševně uspokojovat.

Usadil jsem se do dalšího rohu, zacpal si uši, abych neslyšel Alexiho a přemejšlel, jakej song si necham zahrát na pohřbu...