na Blog.cz

Tak, máme tady díl číslo sedumnáct, což je teda prvočíslo, ale to vás asi nezajímá. Protože na naše snažení zoufale kašlete s komentářema, tak si vás všechny lopata najde, jasný? Ale stejně si to přečtěte, jinak to bude bolet víc.

Poté, co Anette doobjímala Henkku a Alexi vyblednul jakž takž do svojí původní barvy, se všichni opět vrátili ke svému blaženému spánku. Kromě mě.

Když jsem si byl jistej, že všichni chrápou, opatrně jsem nadzvednul jeden sympatickej šutrák. Pod nim se nalejzala díra a v ní několik flašek piva z klavíru, který jsem si, vzhledem k alkoholicky kleptomanský nátuře místního obyvatelstva, schoval.

Popadnul jsem pár piv, něco jsem tam pro jistotu ještě nechal - to kdyby zas třeba Alexiho chytnul ten jeho podivnej stav, během kterýho je ve vzduchu víc objímů než oxidu uhličitýho. To se radši vzdam tý trochy alkoholu než nechat Alexiho, aby mě otlapával, s dojatym výrazem mi zpíval do ucha naší hymnu a vyznával mi svou nehynoucí lásku. Pravda, sice to obvykle dělá Henkkovi a teď tu má navíc i svojí manž... eh, Janneho, ale člověk nikdy neví - přece jen, odhadnout chování střízlivýho Alexiho je nad lidský (a i nad vikingský) síly.

Pomaloučku, polehoučku a hlavně nadmíru opatrně jsem otevřel první flašku. Uff, nikoho jsem neprobral. Dokonce i Alexi, kterej pivo cejtí zhruba na stejnou vzdálenost jak žralok kapku krve, stále ještě spokojeně spal (a tváře měl ještě mírně narůžovělý, haha). Pořádně jsem si loknul. Ááá, tohle mi chybělo!

Spokojeně jsem se zatahal za bradku a dál upíjel obsah flašky.

Popravdě, věděl jsem, že je velká šance, že svym naprosto neslyšnym upíjenim proberu členy CoB, kterejm v žilách koluje čistej líh a jejich srdce má tvar placatky. Že bych ovšem nějak očekával probouzejícího Tuomase se říct nedá.

Než jsem stačil flašku někam zastrčit a Tuomasovi nabulíkovat, že má halucinace způsobený psychickym traumatem ze života v studně (což nezní až zas tak nepravděpodobně), tak už ten zmetek černovlasej dřepěl na prdeli (stále oblečený v mejch džínách, aby bylo jasno) a na flašku v mý ruce vejral jak trekkie do nejnovějšího komiksu.

"Ty máš p... pití?" optal se mě šeptem, dost chytrej na to, aby nevyslovil "pivo". Nejistě jsem kejvnul a přitáhnul si pivečko k sobě jak samice svý mládě. Moment, vážně jsem se právě přirovnal k samici? No super, už mi hráblo.

Ty už drž hubu. Nejenže nejsi moje, ale navíc jsi mi lhalo - snažilo ses mi nakecat, že jsem zabil Alexiho, když jsem ho nezabil! To od tebe bylo přinejmenšim podlý. Kdybys bylo hmotný, už tě posílaj do márnice.

Ahá! A vy svědomí že z nás máte dělat lepší lidi, jo? Nejen, že jsi právě použilo slovo "prdel", což mi nepřijde zrovna jako výraz, kterej by se probojoval do Top 10 slušných slov, ale navíc jsi mi skočilo do řeči zrovna, když jsem se hodlal odpovědět Tuomasovi a to je hrubý porušení etikety. A to ani nemluvim o tom, že rejpáš v cizí hlavě, protože tvuj exmajitel... Hm, co vlastně? Vyhnal tě? Umřel? Každopádně mu závidim, že má od tebe pokoj.

Svědomí chtělo ještě něco namítnout, ale utopil jsem jeho hlas dalším douškem piva, protože jak známo, alkohol tyhlety svědomí, cti, zábrany a podobný věci celkem spolehlivě uspává. Na mě si žádnej švédskej hajzlík vyskakovat nebude!

"Jo, mam pití, očividně," zabručel jsem.

"Eh... A dal bys mi napít?"

No a že já to přesně čekal! Kalhoty vám vezme, kočky na vás posílá a ještě čeká, že mu dáte napít. A já z toho mam co? Donaldem pokrytý nohy, podrápanej ksicht a prázdnější flašku. Život je fakt nefér.

"Tak fajn," kejvnul jsem. "Ale pod jednou podmínkou."

Tuomas značně znejistěl. "A pod jakou?"

"Vrátíš mi moje kalhoty," prohlásil jsem tónem pevnym jak betonová dlažba.

"Jo tak," Tuomasovi viditelně spadnul ze srdce meteorit, "to samozřejmě vrátim, až se odsud..."

"Žádný až," zamračil jsem se, "teď hned! Už jsem si toho s Donaldem na lejtku a s Daisy na prdeli..."

Emppu se ve spánku neklidně ošil.

"...vytrpěl dost. Tak dělej, sundavej."

"Eh..." Tuomas se tvářil rozpačitě. Klasika, jak po někom něco chce, je celej milej roztomilej, ale když člověk vyžaduje protislužbu, už by se z toho nejradši vykroutil. "Víš, Marco, možná se pletu, ale jakejsi šestej smysl mi našeptává, že kdyby se někdo z nich probral a viděl nás dva stát naproti sobě se sundanejma kalhotama, mohl by z toho vyvozovat nějaký... nepravdivý závěry."

"Závěry jsou mi upřímně někde, chci svoje rifle," předváděl jsem svoje umění bejt nekompromisní.

"Ale..."

"HNED!"

Tuomas polknul, rozhlídnul se a dal se do sundavání kalhot. Jak jsem nad tim teď tak přemejšlel, kdyby onu situaci někdo spatřil, fakt by to nemuselo dopadnout nejlíp pro naši pověst. No, pozdě bycha nebo jakoukoli jinou příšeru honit, Tuomas už mi podával moje milovaný rifličky a já jemu ten disneyofilní hadr plnej kočičích chlupů. Je to zajímavá věc, že ačkoli mi z nich každou chvíli ty chlupy padaly, je jich tam furt stejně - ne-li víc - jako když jsme sem slítli. Buď sem teda pokaždý, když spim, přiletí kočka na tryskáči a připlácne mi tam novej chuchvalec anebo kočky vládnou nějakou podivnou magií, kterou my lidi nechápem. Třeba jsou ve skutečnosti inteligentnější než my, akorát před náma dělaj blbce a přitom si ve svejch neviditelnejch základnách budujou sociálně i industriálně rozvinutej svět, kterej před náma tajej, aby mohly v klidu dojít technologický dokonalosti, pak ovládnout planetu a nás zotročit. Sakra, to je děsivá představa, bejt slouha Tuomasovy kočky...

Když jsme se oblíkli, podal jsem s trpitelskym povzdechem Tuomasovi moje pivo. Tuomas se napil, ale nevypadal, že by se nějak extra měl k tomu mi ho vracet, tak jsem si vytáhnul další. To vás nejspíš překvapilo, co? Je pravda, že normálně bych mu pivo okamžitě vyndal z těch klavíristickejch pařátů a něčim ho přetáh, ale právě na mě padla jakási podivná depka - těžko říct, jestli způsobená nějakym hodně dobře skrytym stockholskym syndromem, kvůli kterýmu mě nevědomě trápilo zbavení se kalhot, jež tak odporně věznily moje ubohý nohy, nebo mejma strašlivejma futuristickejma představama o sci-fi kočkách - a, ačkoli to byl velmi nefinskej a pro mě dost podivnej pocit, došlo mi, že vlastně ani nemam moc chuť se ožrat sám.

Když Tuomas zřel, že nemam v plánu ho za ukradený pivko oběsit na vlasech, usmál se (ano, ta zdeprimovaná osoba se vážně umí usmát!) a dál to do sebe, stejně jak já, lil.

Deprese mě začínala pozvolna opouštět, sbalila si kufry a odběhla někam za svědomím.

"Hej, Tuomasi," zakřenil jsem se, "koukni tam - že je ten kámen hrozně vtipnej?"

"Kterej?" zabručel Tuomas a v náručí ochranitelsky svíral flašku. "Myslíš ten, co vypadá jak kočka?"

"To je želva! Na kočku to působní moc málo zlomyslně, chlupatě a futuristicky."

"To mi jako chceš říct, že ani nepoznam kočku?! To teda sakra poznam, a tohle je jasná kočka!"

"JE TO ŽELVA!"

"JE TO KOČKA!"

"Víš proč ti to přijde jako kočka? Protože seš ožralej," poukázal jsem na nezvratnej fakt a zaculil se nad svojí inteligencí.

"A ty asi ne, viď," vypláznul na mě Tuomas jazyk. Tak nejenže se usmívá, ale už i vyplazuje jazyk? Žeby byl nakažen alexiózou? Zajímavý, nadmíru zajímavý.

"Rozhodně míň jak ty," podotknul jsem.

"To teda ne."

"To teda jo."

"Nehádej se se mnou!" vyjel na mě Tuomas a mně až teď, protože pivečko otupovalo a zpomalovalo muj zdravej rozum, došlo, že Tuomas neni zrovna nejlepší chlastací parťák, protože ho vždycky po pití přepadne příšerná depka. No, moje právě teď celkem optimistický myšlenky odmítaly podobný věci řešit, tak jsem se jen znova napil a pomyslel si, že ono už to nějak dopadne.

Ano, Tuomas už se začínal choulit do rohu - a nějakou záhadou zrovna do toho, kde se nalézal želví kámen.

"Víš, Marco..."

Áááá je to tady. Přestože bych ve svym současnym stavu asi rovnici o dvou neznámejch nevypočítal, i tak mi došlo, že teď přijde nějakej výklad nudnej jak přednáška o háčkování, protože věty začínající slovem "víš" často mívaj podobný k smrti nudící sklony.

"Taky máš občas pocit, že sem nepatříš?" pokračoval básník Tuomas.

"Kam, do mokrý studny plný cvoků?"

"Ne, myslim tak nějak... celkově. Do tohohle světa," objasnil mi svoje myšlení Tuomas.

"No... po večerech mi někdy hlavou přebíhá všelicos," odpověděl jsem opatrně, protože jsem si nebyl tak úplně jistej, co tim sleduje. "Ty, předpokládam, máš takovej pocit právě teď."

"Jo," povzdechnul si Tuomas.

Bylo mi jasný, že když se na něj teď vytasim s dotazem "Proč?", tak se z jeho úst vyřítí nešťastnejch a sebelítostnejch keců jak aut ze zatáčky newyorský dálnice, a tak jsem radši mlčel. Tuomas po mě ovšem tak dlouho vrhal vyčítavý pohledy typu "a to se jako ani starýho kamaráda nezeptáš, co ho trápí?", že jsem to prostě už nevydržel, v duchu se obrnil a zeptal se: "Proč?"

"Je to tady celý... divný," odpověděl Tuomas a upíral zrak kamsi do míst, kde se nacházel jeden kámen, kterej svym tvarem nesporně připomínal prdel. Ten musim ráno ukázat Emppuovi...

"Nikomu vlastně nezáleží na tom kdo jsi a co jsi zač. Lidi toho o sobě věděj tak málo a už soudí a jediný, o co se doopravdy staraj, jsou jejich vlastní problémy. To je pořád samý, jak je život jen jeden a je úžasnej... A já netvrdim, že neni. Život sám o sobě je totiž krásnej a vůbec, ale ta krása se tak blbě hledá, že když jí člověk konečně najde, je všim tim hledánim tak vyčerpanej, že už je mu to vlastně jedno.

A kde má vlastně člověk s tim všim hledánim vlastně začít? Kde, když kolem sebe nevidí celej život nic jinýho než nepochopení a odpor? Kde, když si uvědomí, že nikdy nedosáhne toho, čeho by chtěl, nikdy nebude moct říct to, co říct chce a nikdy se nestane tim, čim by chtěl bejt? Proč si nešťastný lidi svoje neštěstí uvědomujou a šťastný lidi svoje štěstí ne?

Proč maj lidi tolik předsudků, že máš pocit, že po jednom pohledu na tebe by o tobě byli schopný napsat knížku, když ty sám, kterej se znáš tolik let a znáš všechny svoje myšlenky, bys s tim měl problém? Jak si někdo může myslet, že se vyzná v tvý mysli jen podle tvýho zjevu? Vždyť to je něco podobnýho jak rasismus, nezáleží na tom, jestli tě někdo považuje za míň proto, jestli seš černej nebo bílej nebo proto, jaký radši nosíš boty; všechno je to nesmyslný a naprosto o ničem. Vždyť každej by měl sám nejlíp vědět, že lidská duše je hlubší než kterákoli stu... eh, kterákoli propast a je mnohem složitější, než je vůbec možný popsat. Tak proč se tak, sakra, nechovaj?!

Proč tenhle život žiju zrovna já, proč to neni někdo, kdo by ho dokázal využít líp? Vždyť já si ho nedokážu pořádně vážit, jakkoli bych chtěl. Nejsem schopnej tolika věcí, po kterejch toužim třeba i celej život. Je tolik věcí a lidí, který miluju a dávaj mi sílu, ale zároveň mi jí ubíraj kdykoli si uvědomim, že tu dokonalost a krásu, kterou z nich cejtim, nikdy nebudu moct získat.

Když posloucham hudbu, vim, že i kdybych se roztrhnul na dva Tuomase a oba by na tom makali dnem nocí, nikdy by nedokázali stvořit něco tak nádhernýho, co sálá ze spousty úžasnejch balad, ze kterejch bys brečel. Když se dívam na děti, jak si hrajou venku na ulici a smějou se, uvědomuju si, že tyhle časy už jsou pro mě dávno pryč, ztracený v nějakejch vzdálenejch nebeskejch loukách, kam už se nesmim vrátit. Vem si to, jak oni viděj svět - bezstarostně a nesobecky. A kdykoli mi dojde, že všechny ty jejich bílý duše budou jednou světem zkažený jak ty naše, chce se mi řvát, protože to neni spravedlivý. Neni spravedlivý to, že si lidi často svý chyby uvědomujou a stejně je dělaj. Neni spravedlivý to, že dva lidi touží po tom samym a dostane to jen jeden. Neni spravedlivý to, že andělé vždycky padnou první.

Kdokoli tenhle svět vymejšlel, musel bejt na hlavu."

Chvíli jsem jen tak civěl na prdelózní kámen a nasuchou jsem polknul. "Tuomasi?" dostal jsem ze sebe a čajznul mu z rukou flašku. "Ty bys vážně neměl chlastat..."

"Nerej do mě ještě ty!" vyštěknul na mě s agresivitou výstavního pudla. Když zjistil, že flaška, která bejvala jeho, se už do jeho osobního majetku zařadit nedá, cosi nasraně zavrčel, otočil se ke zdi a dál se se mnou nebavil. Aby bylo jasno, ta flaška nikdy nebyla jeho, byla stále v mým vlastnictví, ale pak Klávesák si to neuvědomoval, tak bylo nutno ho jemně upozornit. A pak že jsem necitlivej maniak…

Kousek ode mě se probral Alexi. Rychle jsem popad svoje milovaný flašky a zašoupnul je pod svůj oblíbenej kámen.

"Marco… Neslyšíš sklo?" zeptal se mě s vyšinutým výrazem.

"Ne-e," odvětil jsem nevinně a dělal, že nevidim způsob, jakým se na mě dívá, a sice asi jako vyhladovělej kanibal na americkou topmodelku.

"Ale já jo," opáčil Alexi a začal prohledávat studnu s odhodlaností policejního vlčáka. Protože však nebyl zdaleka tak tichej a nenápadnej jako já (no jo, viking z nás může bejt jen jeden), podařilo se mu kromě obrácení studny naruby ještě vzbudit její kompletní obyvatelstvo. Nenápadně jsem couvnul a postavil se na svůj šutr.

"To je dneska ale krásný ráno," protáhnul se v rohu Henkka. "Dokonce tak krásný, že ho ani nerozeznám od tý noci, co byla včera."

"Jenom se vzbudíš a už bys mě sral," zavrčel Alexi, jednak pořád naštvanej, jednak rozhozenej, že nenašel žádnej chlast.

"S čim tě teď zas seru? To je hrozný, člověk se tady nezavděčí, ani když projednou dělá meteorologa," zamračil se Henkka.

"Víš co? Ono možná kdybys držel hubu, tak by to bylo nejjednoduší," vrčel pořád invalida, zatimco nakukoval do klavíru.

"Pánové, je tohle takhle po ránu nutný?" zasténala Anette.

"Já nevim, on si začal," pokrčil ramenama Henkka a dál to neřešil. Vsadim se, že Alexi by byl opačného názoru, kdyby se právě v tu chvíli neozvalo důrazné "jaúú" a poté nadávání, jak vysvobozoval svoje prsty ze škvíry mezi víkem a zbytkem klavíru, která se rapidně zmenšila.

Janne, kterej má asi na Alexiho problémy radar stejně tak, jako má Alexi magnet na úrazy, okamžitě přiběhnul a snažil se klidnit situaci.

Mezitim se vlivem zvýšeného kmitočtu uřvaných částic vzbudil i Emppu. Koukal kolem a očividně nepobíral ani fň. Šťastnej to člověk, totiž trpaslík.

"Hele," poznamenal po chvíli Henkka, "já jdu asi zase spát. Zdůrazňuju, spát, tak aby zase někoho nenapadlo mě narvat do klavíru jako posledně. Ne že by mě teda extrémně nebavilo poslouchat ty milý a dojemný proslovy, co jste mi adresovali, nicméně…" hodil zlomyslným pohledem směrem k Aleximu, kterej se opět transformoval na skleníkový rajče, "…ty prášky byly silný jak hovado a dvě hodiny spaní prostě nestačej. Dobrou."

"Vždyť jsme teď vstávali!" zasyčel Alexi jak konvice se sebevražednejma sklonama a všemožně se snažil vykroutit svoje prsty z klavíru (těm se to, dle křupání různejch kloubů, zjevně moc nelíbilo).

"Ne, ty jsi vstával," probodnul ho Henkka vyčítavým pohledem, "a klasicky se ti povedlo vzbudit všechny okolo, tudíž mě nech bejt, jo?"

Alexi dál něco vrčel a dál zápasil s klavírem. Emppu se očividně probral ze stavu svojí strnulosti a dle očí, ve kterejch mu tancovaly úsporný zářivky, ho očividně něco napadlo. Sakra. Jakmile začne přemejšlet Emppu, je to zlý.

"Hele, lidi," začal svým oblíbeným úslovím, zatimco žárovky v jeho očích si střihly čardáš, "já si teď něčeho všimnul."

"A to čeho?" zeptala se Anette. Nevim, jestli ji to fakt zajímalo, nebo byla tak smířená s osudem, že nám to trpaslík stejně řekne.

"No…" začal Emppu moudře, "pokud jste si toho všimli, tak od naší noční mise tady nikdo nekašlal, neumíral ani nic jinýho. To teda nemusí ještě nutně nic znamenat, ale podle mě to možná značí lehký zlepšení."

"To je fajn, Emppu," řekla Anette a obdařila ho zářivým úsměvem. Výsledkem bylo, že se tam na sebe culili jak dva čerstvě zamilovaný, ale to bylo tak všechno. Aleximu se zatím podařilo vyprostit dva svoje prsty z klavíru a opatrně zkoušel třetí. Kdyby Tuomas nebyl zdeprimovanej a trochu si mě všímal, dal bych si s nim sázku, na kolikrát si ho zlomil.

"Hej, Tuomasi," šťouchnul jsem do něj, protože kvůli mýmu permanentně otravujícímu švédskýmu svědomí jsem se cejtil tak trochu provinile.

"Co je?" zavrčel deprimér první třídy. Nevim teda, co to takovej deprimér je, ale kdyby takový slovo existovalo, určitě by to bylo přesně to, co je Tuomas.

"Tak mě tak napadlo…" prohlásil jsem a pak se zarazil, protože mi došla jedna podstatná myšlenka, a sice že mě nenapadlo vůbec nic. Rychle jsem očima prohledával studnu, kam by se tak mohl potenciálně stočit náš rozhovor.

"Napadlo mě… Máme tady takovej pěknej klavír, ale jméno žádný nemá. Nechceš mu nějaký vymyslet?" navrhnul jsem mu a doufal, že se chytne.

Tuomas se zamyslel tak hluboce, že se mu vrásky na čele dělaly horizontálně i vertikálně. "Když já nevim," řekl pak bezradně. "Mě žádný krásný jméno nenapadá. Kupa blbejch jako třeba Horymír, ale žádný oslnivě nakopávací jméno, při kterým by si každej řek ,Ha! To je ten klavír, na kterej hrál Tuomas, když byl mučen ve studni!," Poté znovu upadl do hluboké deprese. Ale co, nevymejšlel jsem tady antideprimující plán jenom proto, aby pak padnul kvůli špatnýmu duševnímu stavu objektu.

"Lidi, neznáte někdo nějaký úžasný kickassojdní jméno pro klavír?" zeptal jsem se kolem. Všichni, shromážděný do kruhu (vezmeme-li v potaz obvyklej tvar studen, nebylo to zas tak překvapivý), se po mně ohlídli. Připadalo mi to tady trochu jak na sezení Anonymních alkoholiků.

"Já nevim, ale Janne je tady klávesák, tak by moh něco vymyslet," poznamenal vcelku chytře Emppu.

Janne odmítavě zavrtěl hlavou. "Tak hele, aby bylo jasno: já na to umim hrát, ne tomu dělat mámu, jasný?"

"Prosím," použil jsem Anettinu roztomilou přesvědčovací metodu, "ty vždycky něco vymyslíš. Nějakou první blbost, co tě napadne."

Janne vypadal trochu na rozpacích. "První blbost, jo? Já nevim… Třeba Chlebasádlem."

"Co?" Čekal jsem toho dost, ale musim se přiznat, že tohle v seznamu mejch hlavních favoritů nebylo. To už by byl pravděpodobnější nějakej Aljoša.

"No co, řikal jsi první blbost a já mam jednoduše hlad, no," řekl Janne dotčeně.

"Ne, v pohodě," omlouval jsem se rychle, "jenom že by mě to asi nenapadlo."

Janne jenom krčil ramenama. "Fajn," oznámil jsem, "oficiálně se teda náš klavír ode dneška jmenuje Chlebasádlem."

Janne se za potlesku zúčastěných lehce uklonil a hodlal zřejmě odejít někam, kde by se nacházelo něco k jídlu, kdyby náhle Alexi nezařval: "POČKAT!"

"Máš něco proti Chlebasádlem?" zajímal se Emppu.

"Ne," řekl Alexi, "akorát mě teď něco napadlo." Dvakrát sakra. Když začne přemejšlet Emppu, je to zlý. Když začne přemejšlet Alexi, je to hodně zlý.

"A co, velký náš Alfonsi I. Osvícený?" zeptal jsem se.

"No, teď jsem si tak vlivem mejch zasraně bolestivejch prstů na něco vzpomněl," začal Alexi. "Víte, jak jsem tady měl ten mobil a snažil jsem se dovolat Jannemu? A nejdřív mi to zvedla Tarja a pak nějaká čistírna koberců?"

"Jo, vim," zavrčel jsem, "a pak jsem tě za to strašně toužil zabít."

"Taky jsi to málem udělal," ušklíbnul se Alexi. Poslední dobou je podle mě nějak drzej. "No, to je jedno. Jenže mě teď tak napadlo… Já když jsem volal Jannemu, tak tady ten klavír už byl."

Ve studni zavládlo hromové ticho. Ne hrobové, to tady bylo nedávno. Hromový ticho, to je tak očividný ticho, že přímo mlátí do uší. Půlka lidí tady přemejšlela, jak je to možný a další půlka se proklínala, že na to nepřišla jako první.

Kouknul jsem na Janneho, co vypadal zmatenej jak včela na jaře. "Co si o tom myslíte?" přelítnul nás Alexi vyzývavým pohledem.

"No," začal Janne, "teoreticky je možný, že by ses dovolal někomu jinýmu. Což mi ovšem nesedí z toho důvodu, že já si ten rozhovor docela dobře pamatuju a to by v praxi znamenalo, že já jsem ten někdo jinej, tudíž že já nejsem já a už v tom mam moc velkej bordel.

Dejme si tedy jako základní odrazový bod to, že já jsem já. To by znamenalo, že sem ten klavír spadnul beze mě a já se k němu připojil posléze poté, co mi někdo způsobil výpadek paměti a omezil mou osobní svobodu."

Sakra sakra sakra. Když přemejšlí Emppu, je to zlý. Když přemejšlí Alexi, je to hodně zlý. Když přemejšlí Janne, je to hodně moc zlý. Když přemejšlej všichni, je to jednoduše k posrání.

"Hele, to ale není blbá teorie!" připojil se k nám po chvíli Tuomas, jehož už zřejmě přestalo bavit deprimovat sám sebe.

"Pokud si pamatujete, tak když sem Chlebasádlem přilítnul, měl otevřený víko."

Nikdo si to sice nepamatoval, ale všichni (teda až na Henkku, kterej se jako obvykle podobných diskuzí neúčastnil z důvodu svojí záliby v mrtvolnejch stavech) souhlasně kejvali, aby Tuomasovi nezkazili radost.

"Pak nás půlka popadala do vody, tudíž ti, co byli na klavíru, zachraňovali a ti, co byli ve vodě, se logicky topili. Tudíž nikoho nezajímalo, že do klavíru právě v tu chvíli přiletěla domnělá dlouhovlasá mrtvola, zabouchla za sebou víko a spokojeně si chrápala v klavíru do té doby, než jsem onu mrtvolu slavnostně objevil," prohlásil Tuomas. Ach jo. Mohl bych dál rozvádět svoji přemejšlící teorii, ale myslim, že to nebude nutný. Klidně o tom popřemejšlejte, já si jdu zatím hodit mašli.

"Tak, co si o tom myslíte?" zeptal se Alexi energicky, šťastnej, že nám teď bude moct další měsíc připomínat svůj nedozírnej sherlockovskej intelekt.

"Myslim, že to celkem dává smysl," řekla Anette.

"Myslim, že vzhledem k tomu, že mě zase začala krutopřísně bolet hlava, asi jako kdyby mě někdo z velký vejšky hodil do otevřenýho klavíru, asi to tak bylo," poznamenal Janne a zalez si kamsi do stínu.

"Jo, taky tomu rozumim," řekl Emppu trochu ublíženě. Na to mu Anette začala horlivě připomínat, že on přece přišel na to zlepšení naší epidemie.

"Co ty si o tom myslíš, Marco?" zeptal se mě Alexi. Ticho. "Marco?"

Nemusim vám asi vykládat, že jsem na něj kašlal tak trochu schválně. Ono když tu má člověk šutr, co vypadá jak zadek Audrey Hepburn, tak to se pak už těžko soustředí na něco jinýho.