Pochopitelně si tady všichni uvědomují, že Vánoce už delší dobu nejsou a taky delší dobu nebudou, nicméně tahle epizoda byla psaná o Vánocích a tudíž je to takovej vánoční speciál. Nicméně speciál nespeciál, lopata je tady stále a protože jste chytrá dítka, tak vám zajisté nemusím připomínat, co vám udělá, pokud si to nepřečtete, bídní červi.
(Jo, nějak se mi to úsloví zalíbilo...)
V životě už jsem nechápal spoustu věcí. Nechápal jsem, jak si někdo jako Tarja může vzít někoho jako Marcelo. Nechápal jsem, proč Krásku a Zvíře dávali jenom na Vánoce. Nechápal jsem, proč babička vždycky pletla punčochy zásadně z růžový vlny.
Ale jedno to moje nechápání předčilo všechny, a sice: jak je možný, že vždycky, když sem něco sletí, najde si to neomylnej cíl v podobě osob, co se tady nejvíc projevujou? A hlavně, když už se to teda děje, proč musim s pošramocenejma končetinama těchto osob přicházet tak často do styku?
Nutně jsem potřeboval najít nějaký místo, kam bych se moh bezelstně dívat, protože ona kamenná prasečí hlava ve zdi se mi pořád snažila dokazovat, že zelený háro by mi slušelo víc.
"Emppu?" obrátil jsem svou pozornost na nejnevinněji vypadajícího člena bandy. "Na co to tam zíráš?"
"Já nevim, mně ta telka přijde hrozně divná," řekl Emppu zamyšleně. No, bezva. Takže teď tady budu s detailistou Emppuem prozkoumávat zašlou analogovou krabici. Ale co. Všechno je lepší, než poslouchat Alexiho a Henkkovy hádky, kdo z nich je větší chudák.
Přišoural jsem se k televizi a začal ji ohledávat. Mně se zdála úplně normální, až na to, že před chvílí zmrzačila jednoho z naší beznadějný posádky, ale to jsem Emppuovi nemoh jen tak říct - koneckonců, já nejsem ten, kdo vždycky zničí jeho iluze.
"Hele, nějakej čudlík," řekl po chvíli Emppu. Potlačil jsem nutkání obrátit oči v sloup. "Na každý televizi jsou čudlíky, Emppu."
Trpaslík mě však nevnímal a - pochopitelně - zhypnotizovaně tlačítko zmáčknul. Čekal jsem, že se ten krám třeba rozpadne, nebo že uvidíme sestřih zpráv s rozmazanou moderátorkou a až pak teprv se rozpadne, ale to, co se stalo, by mě ani ve snu nenapadlo.
Televize se totiž rozložila jako nějakej důmyslnej mechanismus Rubikovy kostky a ukázalo se, že to doopravdy byla nejenom divná televize… Ona to totiž vůbec televize nebyla.
"Jenom schránka," vydechl Emppu. Nic jsem na to neřekl, když ho to tak baví konstatovat… Čuměli jsme dovnitř jak žížala do tunelu a hledali něco, co je na týhle situaci normálního. Emppu ukázal dovnitř. "A hele, rádio. Z toho asi šla ta telenovela." Zamračil jsem se. "Blbost. Kdo by dával do televize rádio?"
"A kdo by házel do studny klavír?" odpověděl mi Emppu otázkou. Radši jsem to nekomentoval a čekal, co bude dál. Po chvíli Emppu narazil na další objev.
"Dřevěná bedna," řekl. Chvíli jsem civěl dovnitř a pak jsem pomalu dodal: "Ano, dřevěná bedna. Celá ze dřeva a ve tvaru bedny."
Otázka, nad kterou mi bylo nabídnuto dumat, byla tímto zřejmá: co je v oné bedně. Ale vzhledem k tomu, co se tady poslední dobou děje, jakože třeba z nebe pršej moc divný věci a my tady mezi sebou přechováváme profesionálního věštce, tipoval bych, že to bude nějakej strašlivě černej humor.
Zhluboka jsem se nadechnul. "Tak dobře," začal jsem. "Kdo to otevře? A nehlaste se všichni."
Celkem čtrnáct očí právě zíralo na bednu, jako by to nebyla bedna, ale odjištěnej granát a nikdo se příliš neměl k tomu odhalovat její obsah.
"Já jsem malej a nepodstatnej a teď bys po mně chtěl otvírat nebezpečný bedny? Na to ti kašlu," zavrčel Emppu.
"Já jsem invalida," připomněl Alexi.
"Já taktéž," ozval se Henkka.
"Já se nechci vystavovat smrtelnému nebezpečí, ne kvůli sobě, ale jsem matka dvou dětí," vysvětlovala Anette.
"Já ti na to jednoduše seru," přidal se se svojí troškou do mlýna Marco.
Prosebně jsem se zadíval na Janneho, kterej si povzdechnul, nadhodil trpitelsky obětavej výraz a odhodlaně se vydal k bedně.
"Nemáte někdo šroubovák?" zeptal se Janne po důkladném prozkoumání bedny.
Anette zalovila v kabelce a podala Jannemu šroubovák (popravdě mě to až zas tolik nepřekvapilo). Janne poděkoval, vzal bednu a dal se do odšroubovávání prvního ze šroubů, co držel bednu dohromady. Všichni dohromady se drželi od bedny dál, stále se držíce svojí granátový teorie.
Protože Janne měl asi se šroubovánim beden zkušenost (nebo jen pravidelně sleduje Receptář prima nápadů), měl to za pár vteřin. Krabice se rozpadla a...
"No tak to je blbej fór," odfrknul si Alexi. "Bedna alá matrjoška? Co nevymyslej příště..."
V bedně se totiž nalézala další bedna, akorát o něco menší (ono kdyby byla větší, tak už by fakt bylo něco špatně).
"No výborný," povzdechnul si Janne a dal se opět do šroubování. Když byla další várka šroubů pryč, rozeznělo se studnou Janneho zvučné "PERKELE!", jehož důvodem byla další bedna, která se nalézala uvnitř té druhé.
"Tady se nás někdo fakt snaží nasrat," zafuněl Marco, "a to jim fakt nedoporučuju. Až se odsud dostanu, tak je zabiju!"
"Jestli se odsud dostaneš," připomněl mu s ušklíbnutím Henkka.
"Si snad myslíš, že když něco řeknu, tak to neudělam?! Dostanu se odsaď a ty hajzlové toho budou pěkně litovat!" zařval Marco a Henkka už ho pro jistotu nechal bejt, protože nějakej zbytek pudu sebezáchovy v jeho živěmrtvym těle asi přece jen zůstal.
Pod touhle bednou byla další bedna, pod další bednou ještě další bedna. Janne už jich rozdělal osum a na řadě byla prťavá devátá.
Janne si jí přiložil k uchu a zatřásl s ní. "Nějakej zvuk sice slyšim," oznámil, "ale je to spíš jak když moucha mává křídlama, než že by v tom měla bejt další bedna."
"Bedýnka," opravil ho Alexi.
"Bedýnečka," zavrtěl hlavou Henkka.
"Ty musíš mít vždycky poslední slovo, že?" zlostně na něj pohlédl Alexi. "A to i když se jedná o člověka, co tě zachránil od skříně."
"Ty mi to prostě nikdy nepřestaneš připomínat, že ne?" zlostněji na něj pohlédl Henkka.
"Tak coby ne, ty bys pro mě něco takovýho v životě neudělal," nejzlostněji na něj pohlédl Alexi.
"Co ty víš," zabručel Henkka, "stejně už mi tu totálně hráblo. Nedivil bych se ani tomu, kdybych tu znenadání začal tančit kankán, tak proč bych měl tomu, že bych tě třeba někdy mohl vytáhnout Reaperovi zpod kosy?"
"Protože bys to neudělal a ještě bys pak tomu Reaperovi poděkoval," odvětil nevrle Alexi.
"Mam tady poslední bednu s tajemnym obsahem a vás to ani nezajímá?" křiknul Janne.
"Bedýnku," ozval se Alexi.
Henkka už pro jistotu mlčel.
"Vždyť jsi řikal, že je tam nějaká moucha, ne?" nadzvednul obočí Marco.
"Říkal jsem, že to jak moucha zní," vysvětloval Janne trpělivě, "což nutně neznamená, že tam nějaká je."
"To by bylo hodně zajímavý," promluvil jsem, "kdyby nám před studnu položili televizi skrývající rádio, devět beden a mrtvou mouchu, fakt. Něco takovýho by nevymyslel ani autor červenejch knihoven."
"Proč by autor červenejch knihoven měl psát o televizích skrejvajících rádio, devět beden a mrtvou mouchu?" nechápal Alexi.
"To nebylo myšleno tak, že by v červený knihovně měly co dělat televize skrývající rádio, devět beden a mrtvou mouchu," dal jsem se do osvětlování svejch myšlenkovejch pochodů, "ale spíš tak, že autoři červený knihovny to maj v hlavě tak trochu pošramocený."
"To říká člověk, co píše zdeprimovaný texty o lásce," uculil se Alexi.
Mávnul jsem nad tim rukou - dobře, nemávnul, možná tak v duchu - , protože jsem věděl, že od Alexiho člověk nesmí takovýhle hlody brát vážně a jen jsem civěl pod ruce Jannemu, kterej se chystal nám odhalit obsah devátý bedny.
"Co?" Janne vyvalil na onu věc oči.
"Co tam je?" naběhnul jsem k němu.
"To snad neni možný!" zařval Janne. "Tak já se tu s tim seru kvůli nějakýmu zkurvenýmu papírku?!"
Pomyslel jsem si, že Janne je přesně ten typ, kterej vypadá jako děsnej kliďas, ale jak se nasere, tak lítaj hlavy. Popřípadě šrouby, nehodící se škrtněte.
"A co na něm je napsanýho?" zajímal se Emppu.
"To kdybych v týhle tmě přečetl," odseknul Janne a nahejbal papír do všemožnejch úhlů, aby se mu ty slova podařilo přečíst. Pak, když se mu to nejspíš povedlo, papír nasraně hodil na zem. Nahnul jsem se nad něj.
"Hyvää joulua?!"
"Veselé Vánoce?" ujišťovala se Anette.
"Přesně tak," mračil se Janne, "to je od nich hodně hnusný. Takhle ironickej dárek k Vánocům jsem neviděl od tý doby, co Alexi našel pod stromečkem krabici mlíka."
"A je mi jasný, od koho," zadíval se Alexi na Henkku.
"Aha, zas za všechno špatný můžu já," urazil se Henkka, "já jsem ti náhodou dal ty nový struny, to mlíko bylo od Roopeho za to, žes mu den předtim vychlastal všechno pivo, ale špatnej jsem samozřejmě vždycky já bez ohledu na fakta."
"No tak sorry, vole," protočil Alexi oči.
"Takže, já bych to znovu shrnul," skočil jsem do toho rychle, protože jsem neměl nejmenší chuť poslouchat další hádku těch dvou. "Někdo nám před studnu dal televizi, do ní rádio, devět beden a do nejmenší z těch beden papírek, na kterym je napsáno přání veselejch Vánoc, chápu to dobře?"
"Obávam se, že jo," kejvnul Emppu. "Na druhou stranu, je na tom jedna dobrá věc - to přání bylo napsaný finsky, takže nejspíš budem ve Finsku."
"Na to je tady moc vedro," připomněl jsem mu, "a navíc, třeba nejsou z Finska a jen finsky uměj. Netvrdim, že je to zrovna častej jev, ale může se stát."
"Nebo prostě jen uměj využít Google překladač," vložil se do toho Janne.
"Nebo tak," pokrčil jsem rameny.
"Idioti!" běsnil Marco. "Jediný, co k Vánocům chci, je dostat se už domů, perkele!"
"...a co kdybysme jim poslali nějakej děsně dojemnej vánoční dopis, ve kterym bysme je prosili, aby nás pustili?" navrhnul nesměle Emppu. "Jasně, neni zrovna pravděpodobný, že by nás poslechli, ale za zkoušku nic nedáš."
"A jak chcete asi ten dopis napsat, pane Chytrý?" zašklebil se Henkka,
"Alexiho propiskou od deníku na tenhle posměšnej papírek, pane Bystrý," opáčil Emppu. "A napsat by ho mohl Tuomas, ten má s dopisama zkušenosti."
Protočil jsem oči v sloup. No jo, pět let pryč a stejně mi to lidi nepřestanou předhazovat. Občas mívam pocit, že i kdybych někoho zabil, stejně mi lidi budou víc vyčítat vyhazov Tarji než tu vraždu.
"Stejně je to zbytečný! Jestli jsou schopný nás takhle mučit, těžko nás pustěj jen proto, že jsou Vánoce!" vymlouval jsem se, protože dopisů už mam tak akorát.
"Jestli to jsou fanynky, tak by se možná slitovat mohly," poznamenala optimisticky Anette.
"Nejsou to fanynky," vrtěl hlavou Alexi. "Fanynky umí bejt švihlý a semtam má člověk pocit, že jim mozky trochu vynechávaj, ale přestože by byly schopný spousty věcí, vsadil bych nohu na to, že tohle jejich práce neni."
"Mít nohu ve tvym stavu, taky jí klidně vsadim na kdejakou blbost," ozval se Henkka.
"...určitě nás sem hodili nějaký idioti bez hudebního sluchu, který nás nenáviděj," pokračoval Alexi. "A vsadil bych i zdravou, Henkko. Že by nás fanynky byly schopný unýst a hodit sem, tomu bych se fakt nedivil. Ale aby nás tu nechaly takhle živořit a ještě si z nás dělaly prdel takovejmahle vánočníma bednama? To ne. Jen mi teda nedává smysl, proč nám sem házej ty skříně atakdál, ale pochybuju, že by to bylo z nějaký lítosti k nám, spíš se těch krámů prostě chtěly zbavit; a třeba je i zajímalo, jestli budem z hladu schopný pozřít něco tak hnusnýho, jako byla mokropsí bábovka."
"O tý mi ani nemluv," nakrčil nos Emppu.
"Tuoppi, aspoň zkus ten dopis napsat, prosím," udělala psí oči Anette. "Nesmíme zahodit šanci, jakkoli je malá."
Achjo, tý ženský by se mělo zakázat prosit. "Fajn, no, napíšu ho," vzdal jsem to. "Podejte mi někdo tu tužku."
Alexi mi ji podal. "Ale stejně je to nápad na hovno," vyjádřil svůj názor.
"Nebuď tak negativní, Alexi," mírnil ho Janne. "Je to sice na hovno, ale nic jinýho nám už nezbejvá."
"Já nejsem negativní, kurva!" zavřeštěl Alexi. "To jen celá tahle studna je negativní, celá tahle debilní situace je negativní, moje noha je negativní, ten prdelatej kámen je negativní! CELEJ TENHLE ZASRANEJ SVĚT JE NEGATIVNÍ, NE JÁ!"
"Jasně, promiň," snažil se ho Janne uchlácholit. "Všichni víme, že ty seš bezchybnej."
Henkka se jen uchechtnul, ale nechal to bez komentáře a sebelítostivě pozoroval svoji bolavou ruku.
Chvíli jsem civěl střídavě na papír a střídavě na tužku a pak jsem se dal do psaní.
Milí věznitelé,
Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že ze všech vánočních přání, co kdy kdo z nás choval ve svém srdci, je tohle to nejvroucnější a nejsilnější.
Přejeme si vrátit se domů ke svým rodinám a přátelům, k našim nejmilovanějším, bez kterých tak strádáme. A nešťastni jsme nejen z toho, jak jsou nám nyní vzdáleni, ale také i proto, že život v temnotě a bez ničeho je těžký a plný zoufalství.
Věřím, že i Vy máte nějaké svědomí a že nás na tyto svátky klidu a míru necháte v poklidu opustit tuto studnu. A my Vám nebudeme nic vyčítat, nebudeme Vás nenávidět za to, co jste udělali. Budeme to brát jen jako další životní zkušenost a budeme šťastni z toho, že jsme se odsud dostali, ne nešťastni proto, že jsme zde museli přežívat.
Vánoce jsou přeci o milosrdenství, odpuštění a lásce. Proto Vás na kolenou prosíme - nechte nás jít. Jsme taky jen lidé, takhle dál žít nemůžeme. Omlouváme se Vám za cokoli, co vás rozzuřilo natolik, že jste byli nuceni nás hodit na toho odporné místo a je nám líto, jestli jsme Vás snad něčím pobouřili, ale doufáme, že nám odpustíte a necháte nás v klidu a míru odejít.
Byli bychom vám nadosmrti vděčni.
Tuomas, Emppu, Marco, Anette, Alexi, Henkka a Janne
"Teda Tuomasi, to je krásné," otírala si Anette oči dojetím. "A teď - jak to dostaneme nahoru?"
Přivázal jsem papírek na zbytky největší bedny, aby to líp lítalo a podal jsem ten balíček Marcovi, aby ho vyhodil ven, což taky vzápětí udělal.
"Tak," povzdechnul jsem si a posadil se. "Nevim, proč jsem to dělal, stejně to nemá cenu. Buď to nenajdou a nebo to najdou a akorát nám sem hodí nějakej další posměšnej vzkaz typu Milý Tuomasi a spol., jděte do prdele."
"Třeba ten lístek nenajdou oni, ale někdo jinej, kdo nám pomůže," pokusil se Janne trochu pozvednout morálku.
"A kdo by asi tak pomáhal bandě cvoků ze studny, prosimtě?! Stejně by si každej myslel, že to je jen blbej fór," vrčel Alexi, kterej už měl nervy definitivně v kýbli. "Maximálně tak Joulupukki, ale ten neexistuje. Teda jakože existuje, ale jen v lidskejch palicích, ne tak, že by se projížděl někde venku na saních. A to je nám k hovnu."
"Tohle budou ty nejhorší Vánoce v mym životě," vzdechnul Emppu a objal si kolena.
"Nejhorší možná," připustila Anette, "ale pořád to jsou Vánoce. A když už tu jsou, mohli bychom se, aspoň proteď, přestat hádat," dodala s výhružným pohledem mířeným k Henkkovi.
"Fajn, no," zašklebil se Henkka (dělá on vůbec něco jinýho?). "Veselý Vánoce, lidi."
"Šťastný a veselý," zaduněl davem zbytek studny vyloženě nešťastnym a neveselym tónem.
Pak nás Anette začala všechny objímat. Když doobjímala, objali se i Alexi s Jannem a nakonec to vyústilo v jedno velký skupinový objetí.
"Já chci svojí pračku," zakvičel po chvíli Emppu nešťastně.
"Já chci k Nemovi," špitla Anette.
"Já chci pivo," zabručel Marco.
"Já chci svojí lopatu," přidal se Henkka.
"Já chci zdravou nohu," prohlásil Alexi.
"Já chci svoje klávesy," nemohl jsem zůstat pozadu.
"Já chci, abysme se odsud už konečně dostali," zakončil to Janne.
No bezva, když jsme všichni naměkko a pronášíme prosby k Joulupukkimu, kterej na nás stejně zvejšky kašle - žeby proto, že ani neexistuje? - tak je teprv všechno v háji.
V čemž jsem se utvrdil i při pohledu na Henkku, kterej svojí pravou rukou objímal Marca, kterej ze svý druhý strany objímal Emppua a nikomu to ani nepřišlo divný. A hlavně, nikdo ani nebyl škrcen bradkou.
A teď mi došlo, že zejtra mam narozeniny, bezva. Takže já slavim svátky a následně poté i svý vlastní narození v temný, mokrý studně plný miliardy imaginárních rohů a divně tvarovanejch kamenů plnej tajnejch skrýší pro záhadný deníky, do který semtam sletí nějakej vražednej předmět a ve který semtam někoho chytne totální amok, ve kterym buď všechny proklíná a nenávidí a nebo objímá a miluje.
Kéžby nás tak odsud někdo dostal...
"Já chci domů," zakvílel Emppu.
"To my všichni," zamumlal Janne dřív, než stačila Anette nebo kdokoli jinej něco poznamenat.
Chvíli jsme tam všichni tak jenom seděli ve společným zdeprimovaným objetí a snažili se nedívat jeden na druhýho. I když ne že by mě konkrétně tohle zrovna nějak překvapovalo, tady už jsme se jeden na druhýho (a na třetího, čtvrtýho, pátýho…) nakoukali víc než dost.
"Hele, mě by fakt zajímalo, jestli nám ten vzkaz k něčemu bude," řekl po chvíli Marco a zadumaně si prohlížel svoje vlasy. Když zjistil, že jeden z jeho vlasů se během traumatizujícího pobytu ve studni roztřepil, rozmrzele něco zavrčel a věnoval se radši svým o poznání méně roztřepeným vousům.
"Jasně že nebude," usadil ho Alexi, jako vždycky optimista až na půdu. Nebo spíš až na zem, protože studny obvykle půdu nemívaj. Řikám "obvykle", protože v týhle je možný všechno. "Buď se na nás vyserou, nebo nám pošlou nějakej moc milej vzkaz s vysvětlením, proč nás tady chtěj nechat shnít."
"Ty abys nás nepovzbudil," ušklíbnul se Henkka.
"Já jenom nejsem blbej zaslepenej optimista jako někdo, abych hledal světlý stránky i na psím hovně, co se ocitne na mejch oblíbenejch botách," oponoval mu Alexi.
"Tak dost!" zaječela najednou Anette. "Copak to nechápete?! Pokud se tady budem dál hádat, nikdy se odsud nedostanem! Takže by možná bylo lepší, kdybyste toho laskavě nechali a pomohli mi najít nějakej východ."
"Jo východ ze studny, no to si teda věříš," řekl Henkka ironicky a zdeprimovaně pozoroval zkrvavený cosi, jenž se nacházelo pod Anettiným šátkem na místě jeho někdejší levý ruky.
"Hele, už toho fakt nechte," pronesl jsem unaveně. Už jsem toho tady měl slušně po krk. "Anette má pravdu, měli bysme se porozhlídnout po nějakým východu."
"A to řikáš až teď?" zakvílel Emppu hystericky. "Kolikrát už jsme se snažili odsud zdrhnout a ty dobře víš, že to nejde, tak ze sebe přestaň dělat blba!"
No tak to je ale vážení vrchol. Jestli mě můj sluch neklame, tak mě Emppu právě těžce urazil.
"Fajn, jak chcete, mě tady vlastně nikdo nepotřebuje," řekl jsem uraženě a obrátil se čelem ke zdi, kde jsem zkoumal spáry mezi kamenama. Jenže to by nebyla Anette, aby se mě nesnažila povzbudit.
"Samozřejmě, že tě potřebujeme," řekla konejšivě. Ach jo, tý by se mělo zakázat nejenom prosit, ale i cokoliv jinýho řikat, případně mrkat. To si potom člověk těžko hraje na drsňáka, když má za zadkem Anette.
"Hele, lidi," použil Marco Emppuovo oblíbený sousloví, "jsem tady z toho unavenej, třepěj se mi vlasy a tahle dojemná atmosféra se mi taky nijak zvlášť nelíbí, jdu spát."
Očividně sice ještě nepostřehl, že dojemná atmosféra už tu delší chvíli nevládla, ale nechal jsem ho přitom - nakonec, každýmu asi dojde, že s Marcem není radno si zahrávat.
Po tomto prohlášení se Marco opřel o zeď, přímo o kámen, co nápadně připomínal pozadí hodný hollywoodskejch hereček.
To, co se stalo, ale nikdo nečekal.
Pod šutrem to zaskřípělo, značně nehollywoodovskoherečkovsky, a onen kámen se propadnul kamsi do nicoty. Stejně jako část Marca, ovšem to nikdo nepokládal za důležité, protože ten byl ve zlomku vteřiny zpátky na nohou a poulil oči na díru, jenž po kameni zůstala.
"Ono mě to chtělo zabít!" vykoktal a vejral do díry, stejně jako my ostatní.
"Hele, co se to tam leskne?" podivil se Alexi a připlazil se blíž k díře.
"Jestli je to revolver, tak si ho zamlouvám jako první," zamumlal Henkka, ale nikdo mu nevěnoval příliš velkou pozornost.
Alexi strčil ruku dovnitř a zatvářil se ještě překvapenějc než předtim.
"Tak cos tam našel?" zajímal se Emppu. "Tajemnej dopis? Dřevěnou bednu? Krabičku párátek? Shnilý rajče? Nafukovacího krokodýla?"
"No… Takovou jako páčku," řekl Alexi nejistě.
Henkka se zamračil. "Takovou jako páčku? A víš, k čemu podobný tajemný páčky nalejzající se na podobnejch tajemnejch místech většinou sloužej?"
"No, takový jako páčky většinou sloužej k…" zamyslel se Alexi, náhle se odmlčel a zašeptal: "…Mám za to zatáhnout?"
Studna chvíli nerozhodně těkala očima kolem, až se pohledy všech zastavily na Velkém vůdci, kterým byl… No, hádejte, koho si asi tak mohli vybrat!
"Fajn, zatáhni za to," prohlásil jsem po chvíli, zlomen nerozhodnými pohledy. "Stejně už na tom těžko budem hůř."
Ták, a tuhle větu nikdy, nikdy neřikejte, ano?
Alexi pokrčil ramenama a vzal za páku. Ozvalo se hrozný zaskřípání, jako když škrábe devět tisíc nehtů po obrovský školní tabuli a okolních devět krát devět šutrů, jenž obklopovaly Velkou prdel, zmizelo.
"Tý vole," pronesl obdivně Alexi - začínal jsem poznávat jeho starou slovní zásobu.
"To vypadá jako východ."
"No neřikej," neodpustil si Henkka. Vážně mě zajímalo, jestli na světě existuje něco, co by mu zabránilo bejt škodolibej. Došel jsem k závěru, že východ ze studny, ve který jsme strávili posledních pár tejdnů a Donaldví, jestli ne dýl, mezi tyhle věci nepatří.
"Jdeme!" zavelela vzrušeně Anette. Nikdo se neodvážil klást jí přímý odpor.
"No jo, jdeme, to se ti pěkně řiká," zavrčel Alexi a hodil výmluvným pohledem směrem ke svojí noze. Anette se zamyslela.
"Fajn," řekla po chvíli. "Tak Janne tě může podpírat a Marco ti může vzít kytaru."
Alexi vyblednul do posledního existujícího odstínu.
"Na Kosu mi nikdo šahat nebude," zašeptal a sevřel ji v náručí.
"Alexi, neser," řekl Marco jednoduše a vyškubnul mu ji, zatímco Alexi vypadal jako někdo, jehož holka mu právě před očima skočila pod autobus.
"Jestli mi s ní něco uděláš, tak…" řekl a náhle ztratil hlas.
"Jo, jo, já vim, budu za to do konce života pykat," zamrmlal Marco a jako první prolezl nově vzniklým otvorem. Všichni ho postupně následovali.
"Vypadá to tady na nějakou tajnou chodbu," poznamenal jsem.
"Neřikej, to by nás fakt nenapadlo," ozvalo se kdesi za mnou. Nemusel jsem bejt jasnovidec jako Alexi, aby mi došlo, kdo to poznamenal. Myslim, že kdybych nebyl tak empatickej lidumil, asi bych ho něčim fláknul.
Náhle se Anette zastavila tak prudce, že do ní Emppu, jdoucí za ní, vrazil a málem jsme tak vytvořili ze sebe cosi jako lidský domino a z Alexiho kytary cosi jako několik olšovitě ebenovitě javorovejch třísek.
"Co je?" zahuhňal Emppu zpoza Anettiny sukně.
"Před náma někdo je!" vydechla Anette a ukazovala dál do chodby. "Marco, nevidíš tam někoho?"
Marco se zamračil a vejral kamsi před nás do tmy. "Jo, někoho tam vidim," řekl po chvíli.
Stáli jsme a čekali, co bude. Po chvíli jsem taky spatřil jistou osobu. Osobu, co měla na hlavě šátek rozměrů vlajky španělský námořní flotily.
Osobu jménem Jukka Nevalainen.
pleague rat | 7. května 2011 v 20:59 | 
Dlužím vám poklonu... To je tak dokonale... švihlý, až je to dokonalý jak Finská vlajka. Nikdy jsem nečetla nic, kde by nikoho ani nepřekvapilo, že se tam najednou ocitne něco, co tam předtim nebylo, momentální vypravěř chybu v Matrixu ještě zdůrazní a stejně je to tak nějak pravděpodobný. I když pravděpodobnost pravděpodobnosti, že to bude pravděpodobné je pravděpodobně pravděpodobná, víme:)