na Blog.cz

Tak. Všimla jsem si, že Studna tu naposled byla 27. března, což je význačné datum, protože zbýval přesně měsíc do... nevíte, co? To je váš problém.

Máte rádi metalový pohádky? To doufám, protože jinak vás lopata potrestá. Čtěte, bídní červi.

To, že někdo vyslovil moje drahý ctěný jméno, mě za normálních okolností tolik nepřekvapovalo, dělo se to skoro furt. Jenže tohle zaprvý rozhodně nebyly normální okolnosti a zadruhý jsem absolutně nechápal, o co tady jde. Ochranitelsky jsem objal svoji Kosu a když jsem zjistil, že na mě celá studna čumí napůl obviňovačně, napůl vykolejeně, udělal jsem první normální věc, co mě napadla.

"DO PRDELE KURVA, CO SE TO TADY SAKRA DĚJE?!" zaječel jsem na celou studnu.

"Alexi… Jestli jsi to psal ty, abys nás vyděsil, prostě to řekni, ať si tady nepřipadáme jak ve špatným filmu," řekla mírně Anette. Čuměl jsem z ní na ten cár papíru, co držela v ruce, jelikož Henkkovi z jeho ruky vypadnul a začínal mít pocit, že jsou všichni kolem buď bláznivý, domluvený, nebo úplně blbý.

"Sakra, já tenhle zasranej kus hajzlpapíru nikdy ani neviděl! Navíc tohle neni můj styl, takovejch dojemnejch keců a nic konkrétního! A jestli si fakt myslíte, že bych byl tak blbej, že bych se psal s nějakou podobnou kokotinou jenom proto, abych byl zajímavej, tak to teda fakt sorry," uzavřel jsem svůj skromnej monolog.

"Tak třeba je to jenom shoda jmen," řekl mdle Tuomas, neschopen si tohle jakkoli vysvětlit. "Nebo vtip."

"Jo? Kolik lidí na větě má stejný jméno? A i kdyby, kolik lidí se jménem ,Aleksi, si ho nechává psát s x? A kdyby to byl fór, pochybuju, že by se někdo namáhal s tim, aby to psal a pak zahrabával sem do studny!" zaječel Janne, zřejmě na pokraji hysterie.

"Ale vždyť ty zápisky nebyly tak konkrétní," snažil se v tom najít racionální jádro Emppu.

"Ne? Mně to teda stačilo: ty hádky, něco, co tam spadlo a zachránilo je - nebo nás - před tou apokalypsou, přičemž vzápětí se objevil někdo další a ve finále nějaká nemilá věc, co se přihodila pisateli a nějaká zasraná epidemie, na kterou ve finále všichni chcípli!" zavřísknul Henkka, kterýmu opora v podobě klavíru beztak nebyla nic platná.

"Co blbneš, vždyť tady žádná epidemie už dávno neni," usadil jsem ho a doufal, že to zabere. Já umim bejt přesvědčivej, když chci. Henkka na mě chvíli vejral tim svým vyšinutým pohledem (jakmile na mě takhle vejrá, stane se něco hroznýho), pak na mě dramaticky ukázal prstem (hm, ještě lepší) a zašeptal: "To si myslíš ty. Ale co my víme." Radši jsem ho nechal bejt, nehodlám riskovat, že zase provede nějakou kokotinu. V dělání kokotin jsme sice mistři všichni, ale kdybych vynechal sebe, tak on je korunovanej.

Kdybych to teď měl shrnout, myslim, že by se to dalo úhledně všechno shrábnout do úsloví "Bordel jak na úřadě." Jediný, co mě chránilo od toho, abych nezačal bláznit, byla moje čtyřiadvacetipražcová černobílá láska. Ale ať jsem manžel Britney Spears a neteř Eminema zároveň, jestli vim, jak se tady z toho vyhrabat.

"Měl bych takovou teorii," ozval se Marco. "V naší studně se nachází trhlina v časoprostoru vedoucí do budoucnosti nějaký alternativní dimenze, která se od naší liší tim, že si v ní Alexi vedl deník, jinak je ve většině věcí stejná. Protože se pod kamenem s deníkem a lékárničkou žádná prapodivná vesmírná díra nenacházela, buď se přesunula na nějaký jiný místo a nebo se už zacelila. Vypadá to tak, že v oný alterrealitě se ta puklina zjevila právě pod kamenem, kam si alternativní Alexi ukládal deník, přesunula se sem a pak asi zmizela. Jinak si to nedokážu vymyslet."

"Podle mě to sem spíš hodili naši zlomyslný věznitelé, co nám chtěj podlomit morálku," poznamenal svym klasicky polomrtvym tónem Henkka.

"Je taky možný," nechal se slyšet Emppu, "že to byl nějakej šílenej fanda, kterej sem sletěl a hráblo mu z toho natolik, že si o sobě myslel, že je Alexi."

Perkele! Jestli nechcípnu na to svinstvo, co se mi dostalo díky mojí nemocný noze do krevní oběhu (sice mi jí Janne vydezinfikoval, ale znam svý tělo - i kdybych žádnou infekci neměl, tak ono si jí samo vytvoří), tak naprosto zešílim z toho, že netušim, kdo to v tom deníku napsal, proč to napsal a jak toho mohl kurva tolik vědět o naší současný situaci.

"Marco, pivo," otočil jsem se na basáka Nightwish zemdlele a natáhnul jsem ruku. Marco po mně hodil natolik nechápavym výrazem, že mi bylo jasný, že jsem to trefil.

"Já žádný pivo nemam," zapíral Marco.

"Nekecej," ušklíbnul jsem se. "Už nějakou dobu tu cejtim sklo a byl jsi to přece ty, kdo si přivlastnil zásoby z Chlebasádlem. Dej mi napít, nebo zestřízlivim a obejmu tě."

Jak vidíte, ten zkurvenej deník mě vytočil natolik, že jsem vyhrožoval Marcovi. Svojí chybu jsem si uvědomil těsně poté, co jsem vyslovil poslední slabiku. Zasténal jsem nad svojí blbostí - i když jinak jsem samozřejmě velmi inteligentní jedinec, pokud teda nejde o matiku - a pokusil se za pomocí rukou a jedný zdravý nohy přesunout za rozbitou pračku. Asi neni nutný řikat, že se mi moc nedařilo.

"Tak ty mi budeš vyhrožovat?!" slyšel jsem, jak Marco zrudnul. Těžko říct, jestli to bylo díky tomu, jak mam vytříbenej sluch nebo díky tomu, že Marco umí výjimečně slyšitelně rudnout; pravdou ale bylo, že to nevypadalo dobře.

S úžasem jsem si uvědomil, že se vlastně ani moc nebojim a za rozbitej spotřebič, co bejval předmětem Emppuova zájmu, jsem se pokusil schovat víceméně instinktivně. Ono když člověku hrozí smrt každej den, tak... ne že by se s tim smířil, ale kdyby byl pokaždý tak vyděšenej jako ze začátku, musel by se z toho zbláznit.

To je ta úžasná věc na lidskym mozku. Mozek si řekne: "Aha, všechno je totálně na prdel a ten muj Alexi je zdeprimovanej jak emáč, kterýmu se rozcuchala patka, tak to abych mu trošku rozostřil vnímání, jinak dostane depresi emáče, kterýmu byla patka ustřižena a to by mohl hmátnout po laně a zabít se, čimž by zabil i mě a to já nechci."

Takže, abych dokončil tu úžasnou větu, kterou jsem přerušil brilantní úvahou o mozku - netvrdim, že nejsem nervózní z toho, že vim, že se Reaper blíží... Taky kdo by nebyl? Ale hlavně, to, že mi hrozí riziko zhebnutí, je už tady pro mě celkem normální situace a navíc mě příšerně bolí noha a, jak zmiňovala v deníku ona záhadná osoba s mejma zážitkama, mym písmem a mym podpisem, která samozřejmě mnou neni, už mě sere, jak se tu akorát věčně s někym hádam. Vždyť kdyby sem spadla okurka, byli bysme se s Henkkou schopný do krve pohádat, jestli je světle nebo tmavě zelená a jestli ten kámen, na kterej slítla, víc připomíná záchodovou mísu anebo ruku Paris Hilton!

Navíc nevěřim, že se nám odsud podaří zdrhnout, takže když se nad tim tak zamyslim, ten příchod Reapera by byl svym způsobem vysvobozující. Ne, že bych se na něj těšil, protože to bych musel bejt fakt psychlej. Kdyby aspoň měl velký kozy, zářivej úsměv, opálenou pleť a pěknou postavu, tak by se to nějak dalo, ale těšit se na nějakýho anorektickýho zakuklence? Ne, dík.

"Eh, já nechtěl! Fakt ne, netušim, co mi to vylítlo z pusy! Odpusť!" zaječel na Marca můj pud sebezáchovy, mezitímco ten zbytek mě, kterýmu už bylo všechno víceméně u prdele, si přikusoval imaginární popcorn a vyčkával, jak mu to ten velkej fousatej člověk nandá.

Marco se za mnou rozeběhnul a když stál hned u mě, jen chvíli čuměl a pak, znuděně jak zpěvák na koncertě při instrumentálce, podotknul: "To neni žádná prdel, když se ani nemůžeš bránit nebo zdrhnout. Prakticky mrtvý lidi nemlátim," dodal a odklidil se.

Prakticky mrtvý lidi? Ó, jak milé...

Dnešek je divnej, jak tak nad tim přemejšlim. Kdybych byl počítač, přirovnal bych to k tomu, že mě někdo přepnul na úspornej režim, že komp nejsem, tak to vyjádřim zhruba asi tak, že jsem unavenej jak běžec po maratonu a je mi navíc tak nějak všechno jedno. Pomyslel jsem si, že si trochu odpočinu a třeba se mi udělá líp, tak jsem si k sobě přitisknul blíž svojí nejmilovanější kytaru a zavřel oči...

Ze snění a tím pádem i z mýho blaženýho spánku mě vytrhla Anette tím, že extrémně naléhavě opakovala moje jméno.

Otevřel jsem oči a rozespale se na ni podíval.

"Co chceš?" zavrčel jsem tónem příjemnym jak průjem.

Anette jen beze slov ukázala na mojí ruku. Čekal jsem, že se mi zlomil nehet, sloupnul lak nebo tak něco, ale ne. Kytara ležela kousek ode mě a místo toho prsty mojí levý ruky svíraly deník a prsty tý pravý tužku.

"Co to má kurva bejt?!"

"Já nevim," krčila Anette rameny a zřejmě z toho byla vedle jak sousedův barák. "to bys mi měl říct spíš ty, ne?"

"Co, proč já?"

"No protože jsi to byl ty, kdo se tu se zavřenejma očima plazil po zemi a hmatal po deníku," vysvětlovala Anette. Perkele, kdybych něco takovýho dělal, snad si to pamatuju, ne?! Pravda, polovinu svýho života jsem zapomněl, ale to jen proto, že jsem polovinu svýho života byl zpitej jak štamgast z povolání.

Chvíli jsem si to v hlavě sumíroval, když tu mě napadla silně absurdní myšlenka. "To mi jako chceš naznačit, že si v náměsíčnosti píšu deník?!"

"Možný to je," připustila Anette.

"To je blbost," vložil se do toho Janne, má záchrana. "Proč by tam potom měl napsaný, že jsme tu všichni pochípali, když - zatim - nikdo neumřel?"

"Jo, přesně tak," chytil jsem se toho, zahodil deník kamsi do dáli a znova se vrátil k mazlení se s Kosou.

"Asi měl zrovna nějakou noční můru, tak mu to zkreslilo vnímání reality," vložil se do toho Tuomas, místní psycholog. "Navíc je poslední dobou neustále v depresi, tak je pochopitelný, že v náměsíčnost, kdy je jednání spíš instinktivní, dá spíš na svoje pocity než na paměť, takže o smrti psal ne proto, že by tu vážně někdo umřel, ale jednoduše proto, že jí měl plnou hlavu."

Nikdo se nezmohl na slovo.

"Tys měl bejt filozof, Tuomasi, já to vždycky říkal," prolomil ticho jako první Emppu.

"Pravda, sedlo by ti to jak prdel na houpací křeslo," souhlasil Marco.

"Nemluv, prosímtě, o prdelích!" zakňučel Emppu a zalezl na místo, kam jsem se před Marcem původně chtěl schovat já, a to za rozbitej objekt, co za dob, kdy jsem ještě nebyl umírající obyvatel temný studny (ach jak už je to zasraně dávno), bejvával pračkou.

"Sorry, vole," protočil Marco zraky a Anette se mezitím vydala Emppua utěšovat. Poté, co ji vrčící Emppu poslal do háje, na něj začala hystericky ječet.

"Co jsem ti sakra provedla?!" pištěla Anette vztekle a všichni si automaticky zacpávali uši. S povděkem jsem od Janneho přijmul jeho zacpávky, který mi s obětavym výrazem podal. Bohužel ani ty moc nepomohly.

"Chováš se ke mně, jako bych ti odstřelila všechny příbuzný!" pokračovala Anette v ječení. Nevědomky jsem si k sobě přitáhnul kytaru a pomyslel jsem si, že zápisky dnešní noci budou hodně depresivní...

"A taky jak kdybych vykradla hrob tvojí babičky a její popel používala místo instantního kafe!" vřískala Anette dál. Všimnul jsem si, že to toho začal něco ječet i Tuomas směrem ke klavíru, i když to přes Anettin slušně sirénovitej ječák nebylo moc slyšet.

No, tak to máte. Emppu se hádá s Anette - jo, Emppu s Anette, takovej ten zdeprimovanej trpaslík a jeho vždy chápající vrba, modla, matka a sestra v jednom -, Tuomas se hádá s Chlebasádlem, já párkrát na Janneho taky něco nepěknýho zavrčel, Marco se hádá sám se sebou a Henkka… No, u toho je to vlastně jedno, ten se hádá vždycky a se všema, i když nejvíc pochopitelně se mnou.

Ach jo, kde jsou ty časy, kdy jsem neseděl napůl chromej a rozhodně víc než napůl mrtvej ve studni s partou lidí, který čas od času (rozumějte pořád) chytaj silný záchvaty hysterie. Kde jsou ty časy, kdy mě ještě Henkka tak nesral - teda sral, on mě sere odjakživa, ale tenkrát mi to bylo fuk už jenom z toho důvodu, že jsem ho většinu času nebyl schopnej vidět míň jak dvakrát najednou. Jenže teď je veškerejch lihovin tvrdej nedostatek, my si tady navzájem rozežíráme psychiku a já zjišťuju, že očividně nejsem tak úplně racionální, rozhodně ne tak, jak bych si to o sobě rád myslel.

To ale pochopitelně nikomu vykládat nebudu, už tak si o mně musej myslet kosaví co.

"Ale my se nedáme, miláčku," zašeptal jsem směrem ke Kose a láskyplně jsem pohladil její úchvatně tvarovaný krk. "My budeme pořád spolu, protože ty ostatní venku nás nemaj rádi, miláčku. Ale my se jim ubráníme, miláčku, to mi věř."

Kosa chápavě přikyvovala - to ona dělá vždycky, když jí něco řikám. Muj problém není, že to nikdo kromě mě nevidí. Všechno to je jenom banda zkurvenejch ignorantů, co nemaj smysl pro…

"Takže," promluvil po chvíli Henkka. Neumim si tak úplně vysvětlit, jak jsem ho moh slyšet přes Tuomasův hysterák směrem ke klavíru, Anettino obviňování Emppua, že je necitlivej malej hajzlík a Marcovy hádky se svým svědomím, když jsem navíc měl špunty v uších a do toho jsem si vybrnkával jakousi dávno zapomenutou etudu, co mi asi dvacet let hnila někde v hlavě a teď se rozhodla vstát z mrtvejch. Jistý je ale jedno: moje teorie o ignorantech byla naprosto správná. Ignoranti totiž nechápou, když génius potřebuje klid.

"Shrňme si to," pokračoval Henkka a mě zamrazilo. Znám ho minimálně natolik dobře, aby mi došlo, co tyhle jeho shrnutí většinou obsahujou. Kde jsou ty časy, kdy jsem ho moh vždycky beztrestně profackovat, když mlel hovadiny, nebo když se mi prostě jenom chtělo někomu jednu vlepit a nikdo příhodnější se nenabízel. Bohužel, tahle hierarchie se vytratila bezprostředně po pádu do studny a teď by mi za podobný chování nejspíš hrozila pořádná rána lopatou po kebuli plus něco hrozně odporně zlomyslnýho a svinskýho, přesně v jeho stylu. Nakonec jsem to nebyl já, kdo vymyslel ten trik s lihovkama a přivazováním na toiku.

"Ty si tady už od začátku píšeš jakýsi hovadiny do deníku, ve kterým nám všem předpovídáš smrt a nic k tomu neřekneš?!" zaječel na mě jak na neposlušnýho psa. No bezva, takže má zase nedostatek hádavejch částic v těle.

"Jak bych o tom asi moh něco vědět, když jsem to očividně psal náměsíčnej, ty debile!" zařval jsem na něj zpátky, protože na mě tady nikdo ječet nebude. Na mě mohla ječet jenom moje máma a ta tu teď není.

"Takže je ti úplně jedno, že jsem tady málem chcípnul strachem jenom kvůli tomu, že se už ze zvyku podepíšeš na každej cár papíru!" vracel mi moje názory, jenž jsme si mezi sebou přehazovali jak horkou bramboru.

"Třeba je mi to úplně u prdele, do toho ti nic neni!" štěknul jsem na něj a dál se o tom nehodlal bavit. Henkka chtěl očividně ještě něco strašně průlomovýho říct (nejspíš něco ve smyslu, jakej jsem debil a jak mě nenávidí), kdyby se náhle neozvalo něco, co nám všem spolehlivě zavřelo huby.

"DO PRDELE KURVADRÁT, UŽ DRŽTE TY SVÝ ZASRANÝ HUBY, NEBO VÁS VLASTNORUČNĚ VŠECHNY NARVU DO TÝ SKŘÍNĚ A HODIM VÁS DO TOIKY!" zařval z plna hrdla Janne. Jo, Janne - člověk by na takovýhle projevy čekal spíš Marca nebo tak někoho. Rozhodně mě překvapilo, jak umí hezky řvát.

V tu chvíli všichni sklapli. Nevim, jak se mu to povedlo, každopádně kdybych neměl tak rozměrný ego, možná bych ho za to i pochválil.

"Mě už to fakt nebaví," promluvil Janne už o poznání tišeji, nicméně pořád stejně nasraně. "Furt se tady hádáme kvůli kravinám, místo abychom se snažili vyřešit věci, co jsou fakt důležitý."

"A který to třeba jsou, Mistře Mystiku?" zeptal se Henkka ironicky. Nevim, proč a odkdy mu tak řiká, každopádně Jannemu to podle výrazu, co osídlil jeho ksicht, bylo dost proti srsti.

"Třeba to," zasyčel Janne, "že Alexi má momentálně nohu v hajzlu a povedlo se mu bezděčně napsat jakejsi deník, kterej nám možná předpoví, co tady s náma bude dál, když ho necháme psát. Teda spát. Prostě spát ve psaní, totiž psát ve spaní. Tak." dokončil svůj hrdinnej monolog.

Tuomas cosi zamumlal směrem ke klavíru, zřejmě rychlou omluvu, a vzdálil se. Totéž udělali i Anette a Emppu, přestože dle jejich výrazů se měli pořád rádi jak skinhead s rastafariánem. Marco ještě chvíli něco zaníceně rozebíral se svým svědomím. Když nenašel způsob, jak ho vhodně umlčet, aniž by ublížil sám sobě, spokojil se s tím, že si překlopil na hlavu prázdnou basu od piva, takže teď vypadal zhruba jako nemrtvej hokejista, kterýho někdo sejmul do hlavy bouracím kladivem.

"Bezva," promluvil jsem k Jannemu a vyndal si špunty z uší. "A jak mě jako chcete přinutit k tomu, abych usnul? Já nejsem evropskej politik, abych celej den chrápal."

Ještě než kdokoli stačil něco říct, řekl jsem rychle: " A ty Anettiny prášky do mě nenarvete, já mam ještě nějakou hrdost a navíc nejsem jak ten emař támhle v rohu."

"Já nejsem žádnej zasranej emař, na něco takovýho mam moc svělý vlasy," zasyčel Henkka jak podrážděná kobra.

"Tak seš skrytej emař, ty jsou horší," zašklebil jsem se na něj. Henkka dělal uraženýho. Asi to chytil od Emppua, jinak si to nedokážu vysvětlit - jindy by po mně spíš něco hodil. Nebo to udělal jenom proto, že v okolí byl momentálně akutní nedostatek házivejch předmětů kromě pár zbylejch flašek, do jejichž obětování se nikomu nechtělo.

"Já nevim," přemejšlel nahlas Janne, "můžu ti maximálně tak povědět pohádku, nic jinýho mě nenapadá."

Pohádku? Je snad Janne Tuomas? Nebo moje máma?

"Tak fajn, no," pokrčil jsem nakonec ramenama, "ale jedno si vyprošuju. Jestli mi kdokoli za tu dobu, co budu spát, šáhne na Kosu, umlátim ho logaritmickym pravítkem."

Všichni na mě čuměli jak na vola. Ne že bych věděl, co je to logaritmický pravítko, ale tak musim se snad tvářit, že nejsem tak blbej, jak o mně některý nejmenovaný emaři rozhlašujou, ne?

"Dobře, přijímáme," řekla Anette, čemuž jsem i věřil. Jak něco odsouhlasí Anette, je to většinou v suchu - teda, co jsem si zatím stihnul všimnout.

"Takže," začal vyprávět Janne, "byla jednou jedna chaloupka uprostřed hlubokého temného lesa, co byl temnější než to nejtemnější… temno," zaimprovizoval, "a v něm bydlely dvě velmi moudré osoby, jenž hrdě nosily jména Alexi a Janne." Jo, zatím se mi to líbí. Pohodlně jsem se uvelebil - nebo spíš tak pohodlně, jak to v tomhle prostředí jenm bylo možný - a přitáhnul si k sobě Kosu blíž.

"Kromě těchto dvou osob tam s nimi žili ještě další tři lidé a společně tak tvořili dohromady hrdou uzavřenou skupinu jménem Children Of Bodom. Jenže," pozvedl Janne varovně prst, "pak se něco stalo." A sakra. Po takovejch frázích vždycky přijde nějakej zlej zvrat.

"Alexi se totiž velmi zle pohádal s jedním z ostatních, jenž zde s nimi žili. Spor se táhl velmi dlouho, až nakonec bylo rozhodnuto, že Alexi musí pro dobro všech odejít pryč. Ovšem Janne ho takto nechtěl nechat a rozhodl se odejít s ním."

Henkka to celý poslouchal s výrazem, co by se dal nazvat ironickym smrtelnym šklebem, kdyby něco takovýho existovalo. Očividně z Janneho zápletky nebyl příliš nadšenej. Ale to je nakonec jeho problém, protože Janne to vymejšlí tak, aby se to líbilo mně, to je jasná řadící páka.

"Tak spolu bloudili hlubokým a temným lesem, jenž byl temnější než to nejtemnější ze všech temných temn, až se zastavili u stromu, jenž měl ve své ctěné kůře vyryto L+H." Tak moment, neslyšel už jsem tohle někdy?

"Dlouho debatovali nad tímto tajemným nápisem, až si všimli, že na hluboký a temný les, jenž byl temnější než ten nejtemnější ze všech temných lesů, padá velmi temný soumrak a ubozí vyhnanci si uvědomili, že nemají kam hlavu složit. I tu vylezl Janne na jmenovaný strom a ohlásil, že vidí město veliké, jehož… Ne, pardon. Ohlásil, že vidí v dálce světélko. Tedy houby světélko. Jelikož měl Janne velmi bystré oči, viděl již celý dům. A on to vlastně ani nebyl dům, byla to trsátková chaloupka."

Tak počkat, tohle je normální vykrádačka autorskejch práv! Začínal jsem mít neblahý tušení.

"Alexi se zaradoval, že tam jistě bude žíti jakýsi dobrý kytarista, jenž jim ochotně poskytne přístřeší.

Když došli k chaloupce, Alexi uviděl na střeše úžasné trsátko. Hrálo všemi barvami, od černé až po černou… Alexi tedy vylezl na nejvyšší strom a rozhodl se pro něj jít. Když vtom…"

A sakra, další zvrat. Jsem si naprosto jistej, že vim, co se bude dít. Pokud tam teda něco nezměnil - v mojí mozkovitě deníčkový verzi ta pohádka byla stejně trochu jinak. Určitě vim, že kolem toho divně označkovanýho stromu se ještě třikrát obcházelo…

"…se ozvalo z chaloupky: ,Kdopak mi tu loupe trsátka?!,"

No jo. Neřikal jsem to? Vsadim se, že teď z tý chalupy vyleze nějakej ježidědovsky zakrslej Emppu a…

A pokud vim, tak někdy v týhle části jsem usnul.