na Blog.cz

Muhahahá! Doufám, že nečumíte na telenovely, jinak by vás tahle kapitola mohla šeredně urazit. Stejně jako by vám lopata mohla šeredně urazit nějakou část těla, pokud si to nepřečtete. A je to napínavý jak fialový kšandy, takže bejt váma si to jdu okamžitě přečíst, bídní červi.

Poslouchal jsem Janneho pohádku a docela se mi taky chtělo spát. Zajímavý, že klávesáci vždycky uměj tyhle kraviny na dobrou noc docela pěkně vyprávět. Asi maj nějakej vyprávěcí syndrom či co. Janneho pohádka se mi líbila, teda do doby, než tam zahrnul hlavního záporáka.

",To jen prasátka, ozval se Alexi přesvědčivě, ale nebylo mu to nic platné. Dveře se rozlétly a se slovy příliš nepěknými, aby se daly vměstnat do pohádky, se objevil malý blonďatý trpasličí ježidědek."

Tak ale tim mě nasral. Už jsem se zvedal, že bych mu něco opravdu nepěknýho řek - a to by teprv čuměl, jak my trpaslíci dokážem bejt neslušný - když v tom se vyprávění přerušilo a Janne potichu zavolal: "Alexi? Alexi, slyšíš mě?" přičemž ho šťouchal do ramene. "No to snad není možný, člověk se mu tady vymejšlí s nějakým poetickým a hlubokým příběhem a on si klidně chrápe," řekl Janne napůl udiveně, napůl naštvaně.

"Tak to byl snad účel, ne?" řekla Anette (mimochodem, pořád jsem jí neodpustil) a podstrkávala mu tužku a blok, jenž Janne přijal a strčil ho Aleximu do rukou místo Kosy.

Všichni jsme seděli jak na trní a čekali, co novýho nám zase Alexi předpoví.

Skoro jsme ani nedejchali, jak jsem byli zticha, aby ho někdo omylem neprobral. Alexi už otevíral deník a začínal psát.

"Tak nakonec se ukázalo, že to tu neni až zas tak mrtvolný, jak jsem myslel. Díky bohu mi to tak jen přišlo, protože u místních člověk nikdy neví, jestli zhebli, spí anebo jsou jen silně zdeprimovaný a ignorujou vás.

To, že ještě žijem, je bohužel ta jediná dobrá zpráva, kterou ti můžu dneska říct. Je sice dost podstatná, ale bojim se, že moc dlouhou platnost mít nebude.

Možná ještě to, že se Emppu a Anette usmířili, takže ubylo hysterickýho jekotu, ale to už je fakt všecko.

Emppu se z rýmy už nejspíš definitivně vyléčil a mně se to pokašlávání taky už nevrátilo (hlavně teď doufam, že jsem to zakřiknul...), ale Henkkovi je už zase blbě. Perkele! Nenávidim, když se něco děje a já můžu jen tupě přihlížet a čekat. A Henkka sice může bejt idiot, kterýmu jsem - ostatně jako všem tady - ukradenej jak zmizelá peněženka, ale nechci, aby umřel. Mimo jiný i proto, že by tim pádem bylo zbytečný to moje hrdinský skákání pod skříň, protože to jsem dělal proto, abych Henkku zachránil a ne abych ho viděl umírat.

Mně taky neni zrovna nejlíp. Popravdě, je mi hrozně. Nejen, že mě ta noha pořád příšerně bolí a svědí (což je údajně dobrý znamení, ale to neznamená, že mě to nesere), ale ještě ke všemu tu nemam ani žádnej klid, protože musim poslouchat nějaký debilní kecy zvenčí. Konec dnešního zápisu, už nevim, co bych dál řikal..."

Alexi nadzvednul kámen, hodil pod něj deník a kámen zas položil. Pak se natáhnul vedle Janneho, pohladil Kosu, mírně se ve spánku pousmál a dál snil.

"Henkko?" slyšel jsem mluvit Anette.

"Hm?" šklebil se Henkka, co vypadal, že z něj vysáli poslední zbytky naděje na normální život.

"Jak se cejtíš?" ptala se Anette opatrně.

"Neslyšelas snad prorocký zápisky Velkého Alexiho? A stejně nevim, co se staráš! Alexi si stěžuje, že je tu všem ukradenej, ale co mam kurva řikat já?! Je mi na hovno, jestli tě to potěší!" odseknul Henkka.

To se mi nelíbilo.

"Ty seš na Anette hrubej!" vyjel jsem na něj. Ne, že by to patřilo mezi nejchytřejší věci, co jsem v životě udělal, ale i když mě Anette poslední dobou poněkud rozhodila, pořád je to ta samá Anette, která při mně vždycky stála a stála by při mě, i kdyby proti mně byla tlupa namíchnutejch basistů ozbrojenejch lopatama.

"A co jako, trpaslíku?" ušklíbnul se Henkka.

"No... To se nedělá! A bylo to od tebe hnusný, protože Anette si to nezaslouží!" informoval jsem ho vztekle a byl jsem za to obměněn Anettiným pevným objetím, který už mi, přiznávam, poměrně chybělo.

Já bych se na ni stejně nedokázal dlouho zlobit, i kdyby třeba vážně měla radši Alexiho než mě - což samozřejmě nemá. Teda doufám...

"Zdá se, že Alexi má fakt nějakej věšteckej dar, protože to jinak neni možný..." ozval se Tuomas. "Měl až v podezřelý spoustě věcí pravdu... Teď jen, co měly znamenat ty hlasy zvenčí."

Všichni jsme mlčeli jak zařezaný, abysme ty případný hlasy slyšeli.

"A nejsou to jen hlasy v jeho hlavě?" nadhodil jsem.

"Psal hlasy ZVENČÍ a pokud nejsem slepej jak sova za dne a blbej jak opalovací krém v zimě, tak se Alexiho hlava momentálně venku nenachází, to bych si snad ještě všimnul," slyšel jsem Henkkův šklebivej hlas.

"Tak to jsou hlasy v cizí hlavě?" navrhnul Marco. "Jasně, je to blbost, ale žádný kecání tu fakt neslyšim. Že by Alexi nebyl až zas tak neomylný médium?"

Všimnul jsem si, že Alexi se už probral a rozespale mžoural kamsi směrem k Jannemu.

"Brýtro, jakpak ses vyspal?" zajímal se hned Janne, starostlivá manželka.

"Ale šlo to," zívnul Alexi, "jen jsem měl takovej podivnej sen."

Pohledy všech se na něj připíchly jak špendlík na nástěnku.

"Jakej?" vyzvídal Henkka podezíravě.

"No, byl jsi v něm Šípková Růženka," odpověděl Alexi a nevinně a zlomyslně zároveň (ne, nevim, jak se mu to povedlo) se na něj usmál.

"Cože?!" Henkka v mžiku nabral barvy z lásky darovaný růže.

"A ty se moc nesměj," otočil se Alexi na culící se Anette, "tys byla princ."

Marco s Tuomasem vybuchli smíchy a mně se taky cukaly koutky, ale snažil jsem se radši se krotit, protože kdybych se začal smát, mohl bych tím urazit Anette a zas bysme se tu na sebe mračili, což fakt nemam zapotřebí.

Když už jsme se dostatečně nasmáli a naculili, znova promluvil Alexi: "No dobře, tohle se mi fakt nezdálo, ale sežrali jste mi to, co?"

Henkka se tvářil, že by Aleximu nejradši nacpal do ucha pračku, ale tak on čuměl pořád.

"To byl fakt blbej vtip," vrčel Henkka. "Teď už se tý myšlenky na sebe samotnýho, jak v růžovejch šatech ležim v kytkama zarostlym zámku, nezbavim. To by bylo spíš něco pro Roopeho..."

"No jo, Roope, kde tomu je konec," povzdechnul si Janne. "Zajímalo by mě, co tam teď s Jaskou dělaj."

"Určitě pro nás hrozně truchlej a celý dny nás jen hledaj," prohlásil Alexi sebevědomě.

"Určitě," souhlasil Janne.

"Ty voleee, tady se mi líbí!" tlemil se Jaska. "Sem musíme jezdit častějc!"

"Jsem ti říkal, že je to tu krutý," zubil jsem se na něj.

Právě jsme dřepěli v zábavnim parku na horský dráze, mně z pusy trčela pampeliška, Jaska lízal zmrzlinu a oba jsme se smáli jak zfetovaný rajskym plynem.

"Jen škoda, že tu neni Alexi," poznamenal Jaska.

"Ser na Alexiho," mávnul jsem nad tim rukou, "akorát by se zas narval perníčkama a pak nám poblil sedačku."

"Taky pravda," přitakal Jaska, dolízal zmrzlinu a odhodil kornout, kterej přistál na hlavě jakýsi černovlásky s krysim obličejem.

"Hele, Alexi?" napadlo mě teď něco.

"No?"

"Když jsi říkal, že tohle se ti fakt nezdálo... Co se ti teda zdálo?" vyzvídal jsem.

Alexi značně znervózněl. "Ále, nic zajímavýho, fakt. Jen takový ty blbosti, u kterejch člověk nechápe, jak na to jeho mozek vůbec mohl přijít."

"Neviděls v nich náhodou budoucnost, že ne?" pozvednul Marco obočí s podezíravym výrazem toho typu, kterýmu obvykle vládnul lopatofil Henkka.

"Ne, neviděl. Nezatěžujte se s tim, fakt ne, nezdálo se mi nic důležitýho," Alexi prudce vrtěl hlavou.

"Kecá," pronesl Marco triumfálně. "Buď se mu zdálo něco ve stylu, že ta Šípková Růženka byl on, nebo viděl někoho z nás umřít."

"Víte co? Nechte mě bejt," odseknul Alexi, posadil si Kosu na pravou nohu a drnkal si cosi od Twisted Sister.

Chvíli bylo ticho, který náhle prolomily jakýsi podivný hlasy zvenčí. Tak moment, hlasy zvenčí? Mam takovej pocit, že tohle slovní spojení jsem dneska už slyšel...

"Co to má kurva bejt?" divil se Marco, s pohledem upřenym do svejch oblíbenejch výšin.

"Ach, Johne, proč? Proč jsi mi tak ublížil, proč se ke mně tak chováš? Uvědomuješ si, jak moc mě to bolí?!"

"Venku někdo je!" zaradovala se Anette. "HALÓÓ, TADY JSME!"

"Proč nám sakra neodpovídaj a řešej takový bejkárny?!" začínal se vztekat Alexi.

"Obávam se, že to nejsou pravý lidi," reagoval na jeho slova Janne. "Spíš to zní jak nějaká americká telenovela."

"S tim bych i souhlasil, kdybys mi vysvětlil, jak se venku u studny vzala televize," nadzvednul Alexi obočí.

"No tak co já vim," krčil Janne rameny, "třeba se nějakýmu technickýmu neumělovi rozbila, on nevěděl, co s ní, tak ji někde tady blízko zahodil, ona tu věky netčeně ležela a pak s ní najednou vítr nějak záhadně fláknul o zem a ona zase začla fungovat."

"Jo, to by mohlo bejt," kejval Alexi, "ale fakt nehodlam tady ty žvásty poslouchat! Vždyť koho to kurva zajímá, jestli jí miloval nebo ne?!"

"Tupý americký diváky," odpověděl mu Henkka, "což my nejsme, takže neni divu, že nás to tak sere."

"Výborný," mračil se Alexi. "V noci má člověk noční můry a jak se probere, číhaj na nějak nějaký zasraný telenovely. Líp by už ten den vypadat nemohl."

"Alexi?" promluvila Anette.

"Co zas?" povzdechnul si oslovený, jako by mu činilo neskutečný potíže každý slovo, který byl nucenej vyslovit.

"Už ses díval na to, co jsi psal ve spánku?" zajímala se.

"Ne, nebyl čas, protože mě tu věčně někdo otravuje se všelijakejma nepodstatnejma kravinama," zabručel Alexi v odpověď a sáhnul po deníku. Chvíli luštil svoje vlastní písmo a pak deník s podivně prázdnym pohledem odložil.

"Jak ti je, Henkko?" zeptal se.

"Jasně, najednou se všichni zajímáte! Je vám všem vlastně úplně šumafuk, jak mi ve skutečnosti je, jsem jenom váš pokusnej králík pro Alexiho věštecký zápisy! Jděte už s tim do prdele!" vyjel na něj Henkka s nepříčetností starýho Číňana, kterýmu někdo rozsednul brejle.

"Přiznávam, že by se mi to hodilo vědět mimo jiný i proto, že by to trochu přiblížilo přesnost mýho jasnovideckýho nadání," připustil Alexi, "ale samozřejmě se tě na to ptam hlavně proto, že doufam, že už ti je líp a chci si to jen ověřit."

"Takže najednou máš hroznou starost o mý zdraví," remcal Henkka. "Zajímavý, fakt zajímavý. No, když už bez tý informace nemůžeš žít - je mi blbě, ale myslim, že to svinstvo ustupuje... Spíš mě svinsky bolí hlava, protože jsem se už dlouho pořádně nevyspal. Nejsou v tý lékárničce nějaký prášky na bolest hlavy?"

"Je tu nějakej ibalgin," přisvědčila Anette a hodila ho Henkkovi, kterej téměř neslyšně poděkoval.

"Takže to s těma hlasama zvenčí se vyplnilo... A Anette s Emppuem se taky usmířili," poznamenal Alexi a nechápavě civěl na notes.

Najednou mu ho z rukou vyrval Marco. "V některejch situacích - a tohle je jedna z nich - je lepší svojí budoucnost nevědět. Jen jsme tady z toho všichni ještě víc v prdeli než předtim. Měli bysme se toho krámu zbavit."

A, aniž by čekal na číkoliv názor, vyhodil deník ze studny ven.

Chvíli všichni čuměli jak parta chlebů ze síťovky učitelky na penzi. Najednou se ozvalo takovýto cvak, co se obyčejně ozve, když se podobný ticho přeruší a Henkka zaječel: "TY VOLE, VÍŠ VŮBEC, COS PRÁVĚ UDĚLAL?!"

Pomyslel jsem si, že to s nim už asi musí bejt hodně zlý, když řve na osobu, jejíž bradka obsahuje sílu průměrný římský armády.

Kupodivu se Marco nijak bojovně netvářil a klidně odvětil: "Jo. Právě jsem zabránil tomu, abychom se tady navzájem povraždili kvůli něčemu, co se ještě ani nestalo."

Všichni potichu a dost neradi usoudili, že má asi pravdu. Začínal jsem se cejtit jak v nějaký hodně blbý konspirační teorii.

"Nemá někdo něco kromě vodky, čim se dá zapít prášek?" zeptal se tiše Henkka. Popravdě nevim, jestli se ptal přesně na tohle, moc jsem mu nerozuměl. Zajímavý, že poslední dobou už ani moc nemluví, spíš šeptá nebo ječí.

"Sakra, tak se nechovej jak ženská a normálně to spolkni, ne? Já myslel, že toho bys ještě moh bejt schopnej," ušklíbnul se Alexi.

"Ženská? A to řiká tvor, jehož taška s kosmetikou je těžší než kompletní kytarový příslušenství?" odpálkoval ho Henkka.

"A to se mi snaží přišít člověk, co přišel na koncert v síťovanejch punčochách," šklebil se Alexi dál.

"To byl tvůj nápad," vrčel Henkka, "a tys navíc taky vypadal spíš jak Madonnina ségra."

"Madonna má ségru?" zamyslel se Alexi. "O tom ani nevim."

Henkka se k nám otočil jak antickej řečník na tribuně. "Přísahám, že jestli od týhle chvíle ještě začne diskutovat o rodinnejch příslušnících kohokoli, Jaskovou imaginární sestřenicí, jejím ještě imaginárnějším sousedem, co vlastní naprosto neexistujícího psa, jenž vochcal neviditelný zahradní vrata u jejího nehmotného domu počínaje a Madonninou v teoretické rovině se nacházející sestrou, jenž možná právě teď snídá kdesi na pláži v Miami společně se svým manželem britského původu jménem Roger, co vlastní Buicka Rivieru z roku 1971 a každý den v šest hodin večer pije jednu deci suchého červeného vína konče, přísahám na svoji basu, že provedu jeho Kose něco hroznýho," dokončil Henkka jeden ze svojí sbírky psychopatických monologů, co jsou delší než Tuomasův seznam pro prádelnu. On je vůbec takovej lehce nevyrovnanej, řekl bych. Půl dne mlčí, pak se začne hádat s Alexim a zakončí to nějakym podobnym proslovem. Pak chytne depku, že ho nikdo nemá rád a jde se zabít. Ale co, aspoň dodržuje určitej koloběh.

Alexi po tomto proslovu zblednul tak, že jsem skrz něj málem viděl škvíry mezi šutrama ve zdi. Ochranitelsky sevřel Kosu a zašeptal: "To neuděláš."

Henkka chvíli těkal pohledem z něj na Kosu a zpátky a nakonec přesvědčivě prohlásil: "Já myslim, že pokud mě fakt hodně nasereš, tak toho budu schopnej."

Alexi očividně řešil jedno veliký dilema. Kdybych byl buď Janne nebo forenzní psycholog, řekl bych, že se mu nechtělo se vzdát otravování svého okolí, na druhou stranu ale nechtěl ohrozit Kosinu existenci. Nakonec to elegantně vyřešil tak, že uraženě mlčel (ano, nevěřil jsem tomu, ale Alexi je v případech krajní nouze schopen mlčet dokonce i za plnýho vědomí).

"Mimochodem, ještě pořád nevim, jestli tady někdo nemáte nějakou vodu nebo něco," řekl po chvíli Alexiho uraženýho mlčení Henkka.

Anette už se začínala hrabat v kabelce, když jsem se k ní nenápadně přitočil a zašeptal: "Bejt tebou, tak bych mu nic, co byť jenom vzdáleně s práškama souvisí, snad ani neukazoval."

"Proč ne?" obrátila se na mě Anette nechápavě.

"Nikdy nevíš, jakou blbost provede teď," nedalo mi to. Začínal jsem mít takovej divnej neopodstatněnej pocit. Možná to bylo jenom kvůli Aleximu, kterej nás zdeprimoval svojí jasnovidností, nebo možná kvůli Marcovi proto, že nám vyhodil náš snář, nebo jsem prostě jenom tak instinktivně věděl, že lidem, co se záměrně trávěj práškama, by se neměly dávat záminky k tomu udělat to znova.

"Prosim vás, co je na tom tak těžkýho?! To je hrozný tady, už ani normální vodu vám nedaj," začínal Henkka zase vrčet.

"Ehm… A je to vážně tak zlý? Jenom že ibalginy jsou návykový a škodlivý mrchy," předvedla Anette svoji znalost lékařství.

"Jo, je to horší než zlý," odpověděl Henkka, kterej už zřejmě postrádal i sílu vrčet. "Anette, prosííím," upřel na ni svoje hypnotizující mumínkovský oči.

"No dobře," nechala se Anette nakonec zlomit (je to koneckonců ženská) a vytáhla z kabelky flašku neperlivý vody (nevim, kde to tak najednou vzala, ale tady už se nepozastavuju skoro nad ničím), která byla protější stranou radostně přijata.

"Je to trochu lepší?" zeptala se po chvíli Anette. Henkka chvíli mlčel a pak bezradně řekl: "Ne, neni. Ale to bude možná jenom tou barvou."

No sláva. Konečně někdo, kdo si taky myslí, že prášky, co jsou od přírody růžový, nikdy nemůžou zabrat.

"Moment!" sykl náhle Tuomas a zabránil tak Anette v odpovědi. Celá studna k němu, jako obyčejně otočila zraky - ani ne tak proto, aby zjistila, o čem to mluví, spíš proto, že všem připadalo divný, že tu ještě je.

Alexiho pleť nabyla lehce nazelenalého odstínu. "Tuomasi, chtěl jsi nám snad říct, že přeladili kanál?"

"Ne, původně jsem se chtěl zeptat, jestli vám došlo, že už jsme dlouho neslyšeli ty hlasy," řekl zlomeně Tuomas a úchýlil se do koutku, kde si zacpal uši, pronásledován Henkkovým remcáním o tom, že tyhle kecy mu na bolest hlavy určitě tak pomůžou.

"Bože, tohleto nevydržim ani já!" zakvílela Anette a pozorovala výrazy všech kolem, co připomínaly obličeje čerstvě ukřižovanejch mučedníků. No, ne všech.

"Janne?" šťouchnul do něj Alexi, co klasicky seděl nejblíž. Janne vypadal jako něco mezi Roopem a Ježíšem, kdybyste to chtěli nějak blíž popsat. Probral se až na třetí šťouchnutí.

"Co?" zeptal se a vejral kolem sebe jak čerstvě probuzený lvíče. "Sorry, ale neslyšim vás, mam špunty."

Alexi se automaticky plácnul do čela. "No jasně, tak tim se všechno vysvětluje. Vole, nemáš jich víc?"

Janne už ho ale zase buď neslyšel, nebo nebyl ochoten poslouchat remcání svýho okolí, jakej že je šťastnej hajzl. Závěrem bylo, že on jedinej měl ještě možnost si uchovat zdravej rozum. Jestli se odsud někdy dostanem, tak si ty ucpávky snad pořídim taky.

"Proboha, NE!" zavřísknul Alexi a snažil se si nějak zacpat uši, což se vzhledem k tomu, že jednou rukou se opíral o zeď a druhou superhrdinsky objímal Kosu, jevilo jako poměrně složitý úkol.

Náhle se Marco zvednul z imaginárního rohu takovým tím způsobem, jakým se dokáže zvednout jenom v jednom případě. Podíval jsem se na Tuomase, jenž opětoval můj zmučený pohled, a bylo mi jasný, že myslíme na to samý. Marco opět dostal nápad. A pokud mě moje dutina po mozku neklame, tak to byl opět nápad bezpečnej asi jako zapalovač v kyslíkovým stanu.

"Marco, co to děláš?" zeptala se nervózně Anette, když si jmenovaný začal něco dost podezřele brblat pod vousy a rozhlížel se po studni jak loveckej pes.

Odpovědi se jí nedostalo, takže všichni jenom seděli a čekali, co bude dál. Marco očividně něco vyměřoval, protože přelejzal po studni, čuměl střídavě nahoru a dolů a tvářil se jak profesor u závěrečnejch zkoušek. Pak náhle popadnul jednu prázdnou flašku a vyhodil ji ze studny ven.

Všichni zírali jak péra z gauče. "Ehm, Marco, co to jako mělo znamenat?" zeptal se Tuomas s neotřesitelnou jistotou, že tu máme dalšího cvoka.

"Uvidíš," uculil se Marco tajemně (tajemný culení? Ano, člověka v mý situaci už asi nic nepřekvapí).

Hlasy, co se ještě před chvílí ozývaly, náhle ustaly. Marco triumfálně zvedl prst.

"Vidíte?" řekl vítězoslavně.

"Tý vole, jak se ti to povedlo?" zeptal se Alexi nevěřícně.

"Jednoduchý, stačila trocha vikingské intuice a sci-fistického důvtipu," zakýval Marco vševědoucně ukazovákem, přičemž studna protočila zraky.

"Stačilo pár výpočtů a potom už neni tak těžký se trefit do toho tentononcu, co ten krám vypíná," dokončil Marco svůj sci-fistický proslov.

"Skvělé," zazářila Anette. Všichni jsme si nádherné dvě vteřiny užívali dokonalosti onoho ticha, co nastalo. Řikám dvě vteřiny, protože Janne náhle vyskočil a zařval: "BACHA!"

Všichni jak na povel zvedli hlavy a zírali nahoru, odkud se blížil zlověstně temný stín. A protože už mám v pozorování podobnejch věcí praxi, podle mě to mohlo znamenat jenom jedno: něco sem opět padá.

"VŠICHNI KE ZDI!" zavelel Tuomas a ihned se podle svého zařídil, ostatní ho se šokovanými výrazy následovali. Kromě Alexiho: ten ho zaprvý těžko mohl následovat, když už u zdi seděl a za bé se vůbec netvářil šokovaně, spíš otráveně a takovým tím stylem "už je to tu zas".

Chvíli se nic nedělo a poté se ozvala strašná rána. "Všichni živí?" kontroloval situaci Tuomas, jenž si nás zřejmě všechny vzal na triko. Osazenstvo sedící po obvodu studny (nevim, proč jsme si všichni najednou sedli, zřejmě nějakej genetickej kód) mu ovšem zatím neodpovídalo, jelikož se vzpamatovávalo z náhlého šoku.

"Kurva," řekl po chvíli Henkka. Pomyslel jsem si, že snad to převratný sdělení, co bude určitě následovat, ani nechci vědět.

"Co se stalo?" zeptala se Anette s obavami.

"Mám takovej dojem," sykl Henkka, "že mi to právě spadlo na ruku."

"Na ruku?" zeptal se Alexi. "Jak ti to mohlo spadnout na ruku?"

"Třeba tak, že když těsně vedle tebe náhle přistane televize a ty máš ruce podél těla, tak máš docela smůlu," syčel Henkka a úporně se snažil dívat se na všechny možný jiný strany, jenom ne na svoji levačku.

"Televize?" zeptal jsem se překvapeně a šel si onen předmět prohlídnout. Vážně to byla telka, s vyrvaným kabelem a lehce pošramocenou obrazovkou. "To jsi to s těma výpočtama očividně moc nevychytal, Marco," zamračil jsem se na něj.

"No, ale aspoň se vypnula, ne?" mračil se Marco, hluboce zklamán, že se mu nedostalo dobře mířené pochvaly.

"Vypnula?!" zasyčel Henkka. "Skvělý, ale taky sem spadla a zrovna na mě!"

To je mi záhadou, že jakmile se tady někomu něco stane, vždycky se to přihodí členům protilehlý bandy. Upřímně se divim, že se ještě nic nestalo Jannemu.

…Ale ne, vlastně ne. Janneho celoživotní velkej úraz je vlastně Alexi.

Anette, která zachovala chladnou hlavu (na rozdíl od Tuomase, jenž se choulil v rohu a dělal, že šutr ve tvaru prasečí hlavy je to nejzajímavěší, co kdy v životě viděl), okamžitě přiběhla a začala se vyptávat.

"Je ti něco? Jsi v pořádku? Vydržíš to? Jak se cejtíš?" vychrlila málem jednim dechem.

"Hádej, jak asi může člověku bejt, když mu ruku rozdrtí televize váhy středního prasete?" syknul Henkka a pomalu začínal blednout.

"Rozhodně líp, než když mu na nohu sletí skříň váhy americkýho lékařskýho střediska pro lidi s nadváhou," zašklebil se Alexi. Henkka po něm hodil zmučenej pohled, ale radši nic nedodal.

"Hele, měli bysme dát někam do háje tu telku," prohlásil jsem rozhodně a okukoval doličný předmět ze všech stran. Anette se ke mně připojila a společně jsme televizi zvedli asi o deset čísel nad zem.

"JEMNĚ!" zavřísknul Henkka a snažil se dostat z dosahu vražedného předmětu. Anette po chvíli bez varování pustila televizi a běžela dělat zdravotní sestru, čímž docílila toho, že jsem se ještě asi půl minuty motal po studně a snažil se jednak o vyvážení rovnováhy, jednak o to, abych si ten krám pokud možno neupustil na nohu.

Po chvíli jsem televizi vítězoslavně odhodil do kouta (přistála na banánový šlupce, sklouzla po ní a vrazila do zdi - vážně nevim, kde se tu tyhlety dužnatý objekty pořád berou) a šel dělat čumila k Anette.

Ta se právě rozhodovala, kterej ze svejch šátků by měla obětovat na provizorní obvaz.

"Emppu, nevíš, jestli ten hráškově zelený nebo cihlově červený?" rozmýšlela se Anette, zatímco Henkka se očividně snažil přesvědčit, že mu právě na ruce nepřistála televize střední velikosti.

"Červená," prohlásil jsem přesvědčivě. Zjevně to zabralo, protože za chvíli už přikvačila Anette s šátkem a dala se do obvazování. Za dobu její práce měla celá studna instinktivně zacpaný uši.

Když skončila, měl jsem takový hrubý shrnutí. Měli jsme tu dva chromý členy CoB, jednu chůvu se špuntama do uší, jednoho empatika trpícího náhlou prudkou nevolností, jednoho vikinga trucujícího nad neúspěchem s televizí a jednu hraběnku, jenž začínala přemýšlet, jestli by přeci jen nebyl býval lepší ten hráškově zelený. No, a mě, pochopitelně. Jenže já jsem malej a nepodstatnej, takže je to všem fuk. Navíc mi na žádnou část těla ještě nespadla žádná část postaršího nábytku, jenž by mě omezoval v pohybu, takže jsem očividně nebyl středem pozornosti.

"Doprdele, necejtim ruku," řekl po chvíli Henkka do ticha.

"Ty vole, ještě se div!" vyprsknul Alexi, který to očividně bral jako fajn způsob odplaty.

"Takže za á," - sakra, už je to tu zas, "já se nedivim, za bé, pouze to konstatuju a za cé, ty mlč."

To je zajímavý, vážně zajímavý. Třeba mě kdyby spadla na ruku/nohu dejme tomu lednička, rozhodně bych se dvě minuty potom nezačal s někym hádat. Ale některý lidi to zjevně berou jinak.

Přeřadil jsem na mód "jednim uchem dovnitř a druhym ven", jelikož mód "jednim uchem ven a druhý nepotřebuju" jsem ještě neměl upgradovanej (jsem totiž příliš zastaralá verze Emppua) a bůhví proč mě zase zaujala ta televize.

Něco se mi na ní nezdálo, ale nedokážu říct, co to tak sakra mohlo bejt.