Takže, blížíme se do fin(n)iše, což je samozřejmě děsivě smutné a my doufáme, že budete pro Studnu plakat ještě dlouhé věky. My jsme taky plakaly, tak se čiňte, šmejdi. Děkujeme za vaši podporu, pokud nějaká byla, pokud ne, naposledy vás rituálně sejmeme lopatou. S těmito posledními slovy se s vámi loučí autorky a kompletní osazenstvo Studny - všechny ty zcela imaginární bytosti, jejichž podobnost (ehm... málem jsem napsala bodomnost) se všemi osobama, ať už žijícími či mrtvými, je samozřejmě čistě náhodná. No, tolik asi k závěru, ale teďuž si nachystejte kapesníky a čtěte.
Chvíli jsem jen tupě civěl na černovlasou osobu přede mnou, jejíž nohy pokrývaly rozdrbaný disneyovský kalhoty zdobený spoustou kočičích chlupů. Nebylo žádnejch pochyb, kdo to je.
"Tuomasi?"
"Jukko?"
Kejvnul jsem na něj a rozhlídnul se okolo sebe.
"Marco, Emppu, Anette? A vy tři jste..." Musel jsem se chvíli rozpomínat, moje paměť na jména neni zrovna nejlepší, "...Alexi, Janne a Henkka. Rád vás zas vidim."
"Co ty tady děláš?" Tuomas zjevně nevěřil svejm bulvám.
"No co, stojim," komentoval jsem očividný. Aspoň jsem si teda myslel, že to očividný je, ale když se Tuomas musel ptát, tak asi zas tolik neni.
"To mi došlo," protočil oči. "Tak jak ses tu vzal?"
"Přišel jsem sem," odvětil jsem.
"Proč?"
"Protože jsem chtěl."
"Sakra Jukko, ty víš moc dobře, na co se ptam, tak nedělej blbýho," zamračil se na mě Tuomas. "Asi chápeš, že po čase strávenym v temný studě na to nemam moc náladu."
"Proč ne?"
"Protože už mi tu z toho hráblo!"
"Jakto?"
Tuomas mávnul rukou. "Mluvte s nim prosimvás někdo jinej. Nebejt tak rád, že jsme se konečně dostali ven, asi bych ho něčim přetáhnul."
"Ty bys nikoho nepřetáhnul," připomněl mu Marco, "na to seš moc mírumilovnej." Souhlasně jsem kejvnul. Tuomas nás oba radši ignoroval.
Štafetu v mluvení po něm převzal Janne. "Co tě přimělo k tomu, aby ses sem dobrovolně vydal?"
"No co, hledal jsem vás," odpověděl jsem. "Pamatujete si, jak jsem byl jednou nějakou dobu pryč a řeknul jsem vám, že jsem byl na dovolený v Itálii?"
Členové mojí kapely souhlasně kejvli jak jeden cvok.
"No, tak to jsem byl ve skutečnosti tady, protože kdybych vám řeknul, že mě kdosi hodil do studny a ven jsem se dostal za pomoci prdelózního kamene, asi těžko byste mi věřili," skončil jsem.
"Furt je to míň neuvěřitelný jak některý Alexiho hospodský historky," ozval se Henkka a zašklebil se na Alexiho, kterej na něj na oplátku vypláznul jazyk.
"No tak kluci, nechte se," vynadala jim Anette a obrátila se na mě. "Mluv dál, Jukko."
Povzdechnul jsem si při pohledu na Alexiho a Henkku, kteří očividně soutěžili v tom, kdo z nich má delší jazyk a Anette si nijak nevšímali.
"Když zmizel Emppu, bylo to na hovno," dal jsem se znova do řeči, "ale když pak zmizel i Tuomas, začínalo mi to už bejt lehce podezřelý. Když zmizel Marco, bylo mi jasný, že v tom musí mít prsty ten samej hajzl, co sem hodil i mě, tak jsem se vás vydal hledat. Pak jsem venku objevil ten váš vánoční dopis a bylo mi všechno jasný jak neonovej nápis."
"A tos nemohl přijít dřív?" zavrčel Marco. Achjo, typický. Člověk se řítí přes sedmero hor a sedmero řek a jediný, čeho se tam dočká, je jeden velkej chodící nevděk zvanej Marco. To jsem mohl rovnou zůstat doma na prdeli, než tady poslouchat ty kecy.
Ale pravda, doma jsem se už bez nich poměrně nudil a navíc - kdykoli jsem si vzpomněl, jak odporně mi v tý studně bylo, prostě jsem věděl, že je musim zachránit. Sice to nakonec neni potřeba, protože se zachránili tak nějak sami, ale nevadí, to jsem nemohl vědět.
Chvíli jsme jen tak šli temnou podzemní chodbou a mlčeli, jako bysme drželi minutu ticha za každou oběť druhý světový.
"Áááh perkele, rozcestí," ozval se Alexi, protože, což vám asi došlo, se před náma nalejzalo rozcestí, konkrétně tvořený ze tří cest.
"Kudy teď?" otočil se na mě Marco. Ha, tak teď je mu starej bicák dobrej, že jo!
"Nó, já ti ani nevim," dělal jsem zamyšlenýho, "řeknul bych, že jednou z těch cest."
"To vim taky," zavrčel. "Kterou?"
"Pravou, levou, nebo prostřední."
"A která z nich je ta, co vede ven?" Marco začínal lehce rudnout.
"No buď ta první, ta druhá nebo ta třetí," culil jsem se. Asi jsem to trošku přehnal, protože dle rudosti jeho obličeje jsem ho právě dohnal na stupeň vzteku 7, což dobrý neni.
Abyste tomu rozuměli, vytvořil jsem si takovou tabulku, říkám jí Nevalainenova stupnice; člověk podle ní může poznat, co s nim nasranej Marco provede.
Stupeň 1) Jak ho docílit: špatně se na Marca podívat
Důsledky: Marco se špatně podívá na vás (což neni zas taková pohodička, jak by se mohlo zdát, protože Marco by mohl zle čumět za vlast)
Stupeň 2) Jak ho docílit: Omylem do Marca šťouchnout
Důsledky: Marco naprosto neomylně šťouchne do vás, obvykle to končí pádem na zem a naražením některé končetiny
Stupeň 3) Jak ho docílit: Cíleně do Marca šťouchnout
Důsledky: Marco vás silně propleskne
Stupeň 4) Jak ho docílit: Mít alkohol a nenabídnout mu
Důsledky: Marco vám vypije celou flašku a pak vás s ní flákne o hlavu
Stupeň 5) Jak ho docílit: Poznamenat něco, co by si Marco mohl vyložit jako nepřímou urážku vůči své osobě
Důsledky: Marco vás kopne tam, kde je to všechno jen ne příjemný
Stupeň 6) Jak ho docílit: Přímo Marca urazit
Důsledky: Marco vás do onoho místa kope opakovaně
Stupeň 7) Jak ho docílit: Déle se hádat se s Marcem
Důsledky: Marco vám omlátí hlavu o zeď
Stupeň 8) Jak ho docílit: Ukrást Marcovi vodku / Urazit Marcovu bradku
Důsledky: Marco si ji ukradne zpátky, vypije ji, zmlátí vás flaškou a omlátí vám hlavu o zeď
Stupeň 9) Jak ho docílit: Urazit Marcovu maminku
Důsledky: Marco se na vás velice zle podívá, pak vás kopne a důkladně zmlátí nejbližším těžkým předmětem
Stupeň 10) Jak ho docílit: Škrábnout Marcovi basu
Důsledky: Marco vás důkladněji zmlátí všemi přítomnými těžkými předměty a zamkne vás na nějakém zapomenutém odporném místě
Stupeň 11) Jak ho docílit: Zničit Marcovi basu
Důsledky: Zbyde z vás něco, co by se vešlo i do krabičky od sirek
Protože jsem nechtěl skončit brutálně nakopán, rozeběhnul jsem se levou cestou a ostatní běželi za mnou - teda kromě Alexiho, kterej se za bolestnýho úpění ploužil opřenej o Janneho - a Marco samozřejmě v jejich čele.
"A hele, světlo!" ozvala se radostně Anette.
Já narozdíl od ní takovou radost neměl a jen jsem běžel dál, abych se zachránil před fousatym kolosem...
"Marco! Nezapomeň, že nás zachránil, tak…" slyšel jsem někde za sebou Anette. Marco na to jenom cosi zavrčel, ale naštěstí zpomalil a vypadal, že by teoreticky moh vyblednout třeba do stupně 2.
Zastavil jsem a rozhlídnul jsem se kolem. Vzápětí do mě vrazil Marco, do něhož vrazil Tuomas, do něhož vrazil Henkka, do něhož vrazila Anette, do níž vrazil Emppu, za nímž se tlemili Janne s Alexim.
"Co to mělo znamenat?" zavrčel Marco a dle rudě zbarveného svištivého zvuku za mnou se mi chystal jednu natáhnout. Automaticky jsem se sehnul a prohlásil: "Schody."
Očekával jsem, že se někdo za mnou bude blbě ptát něco ve smyslu "jaký schody" - vždycky se někdo takovej najde - a tak jsem radši nic nevysvětloval a vydal se po zmíněných schodech nahoru.
Počkal jsem, až se za mnou vyškrábe i ten zbytek. Já věděl, proč jsem nikdy nechtěl dělat turistickýho průvodce - kdybychom pro chvíli zapomněli na můj odpor k vyslovení více slov, než je nezbytně nutné, mohli bychom vzít v úvahu to, že rychlost vaší výpravy se konstantně zpomaluje vzhledem k počtu psychopatů, co se za váma táhnou. Abych to zkrátil, táhli se za mnou žalostně pomalu.
"Čerstvej vzduch," nadechla se šťastně Anette a kecla si na trávu.
"Jo, vůně svobody," řekl Tuomas takovym tim tónem, kterej značil, že už mu v hlavě šrotuje zbrusu novej hluboce zdeprimovanej song. "Jenom škoda, že jsme tam museli nechat Chlebasádlem," dodal potom lítostivě. V tý chvíli jsem se rozhodnul, že je bezpečnější se na nic neptat.
"Neboj, až se to tady vyřeší, tak ho vytáhnem ven," řekl konejšivě Emppu. Tuomas schlíple přikývnul a dál se věnoval svejm muzikálním představám.
Mezitim si Marco vzpomněl a podal Aleximu kytaru, jenž po ní okamžitě chňapnul a láskyplně ji obejmul. Vypadal sice, jak kdyby ho přejeli parním válcem a ten zbytek hodili někam pod kombajn, ale jeho hluboká láska k milovanému nástroji mu zřejmě zůstala.
"No," řekl po chvíli Janne po tom, co ze sebe sklepal Alexiho, protáhnul se a sednul si vedle Anette, "je skvělý, že jsme se dostali ven, ale co teď? Média se z nás poserou."
"Hele, mně je u prdele, co si myslej média, já chci zpátky svoji nohu," prohlásil Alexi rozhodně.
"Takže asi směr špitál, co?" povzdechla si Anette. "Ale myslim, že to víc nebo míň možná budem potřebovat všichni."
"Jo, já se přidám," promluvil Henkka a zlomyslně se na Alexiho zadíval. "Ale jestli mě s nim šoupnou na jeden pokoj, tak se radši zabiju sám."
"Na tvý sebevražedný sklony tady nikdo není zvědavej," vypláznul na něj jazyk Alexi.
"Ne? No ty možná jo, s těma pěknejma věcma, cos posledně vykládal, akorát seš moc velká sralfuska na to, abys to přiznal," ušklíbnul se Henkka.
Ach jo, já tyhle magory nechápu, ale už jsem nakonec zvyklej, že se ke mně vždycky všichni chovaj, jak kdybych byl vzduch. Nebo ne, to je blbě řečeno, vzduch totiž aspoň potřebujou. Tak jako kdybych byl dámská vložka v gayklubu. Ale stejně, sem tam nějaký "díky" by neuškodilo.
"Já myslim, že už jsme si toho hádání užili dost," řekla přísně Anette. "Buďte aspoň chvíli trochu ohleduplný."
"Sorry, ale to nejde, poněvadž on je takovej magor," řekl Henkka.
"Ale vždyť ty seš taky magor," vrátil mu to Alexi, ale už se netvářil, jak kdyby si právě sednul na pletací jehlici. Spíš se tak poťouchle usmíval. Po chvíli se Henkka začal culit taky. Tak moment, něco mi tady uniklo?
Vzhledem k tomu, jak se tvářili všichni kolem (asi jako dobře odpálený puky) jsem usoudil, že to tu nikdo nechápe o moc víc než já a že se tady spíš děje něco divnýho.
"Hele vy dva, stalo se vám něco?" zeptal se vykuleně Emppu a čuměl z jednoho na druhýho. "Nebo to je jenom další důmyslnej způsob, jak se povraždit navzájem a nás ostatní zatáhnout do nějakýho průseru?"
"Ani ne," řekl Henkka a kupodivu už to neznělo ani zlomyslně ani psychopaticky, "jenom si uvědomuju, že jsem hroznej debil."
Na to se Alexi začal tlemit. Tak teď už jsem nechápal fakt nic.
Na to se Alexi začal tlemit. Tak teď už jsem nechápal fakt nic.
"Konečně ti to došlo," tlemil se dál a nevšímal si vyjevenejch pohledů okolo.
"Ty se moc netlem, nejseš na tom o moc líp."
"Jo, jsme tady prostě všichni banda trotlů."
"Hele, začínám tady z toho bejt nervózní, o co tady sakra jde?!" vypálil Tuomas s otázkou, která nás všechny už chvíli pěkně svědila na jazyku.
"Copak vám to tady nikomu nedochází?" obrátil se na něj Henkka se zorničkama jak špendlíkový hlavičky. Začínal jsem přemejšlet, jaký drogy asi tyhle magoři berou. "Byli jsme tam zavřený de facto jenom pár dní a koukejte, co jsme si za tu dobu udělali. Teď teprv mi to dochází," vítězoslavně se usmál jak Archimedes po objevení zákona o tělese v kapalině.
Všichni chvíli vejrali, jak se snažili zpracovat onen fakt, že už by bylo možná docela dobrý bejt znova normální. Ne, dobře, "normální".
Náhle Anette vzlykla. Emppu k ní okamžitě přistartoval. "Anette, co je ti?" ptal se dost vyplašeně.
"Já ani nevim," vzlykla naše zpěvačka. "Ale je to všechno tak hezký, až se mi tomu nechce věřit. Jsme venku ze studny, takže se můžu konečně vrátit ke svojí rodině, můžu se osprchovat, mám kde spát, Henkka s Alexim už se konečně nechtěj zabít… Ani tomu nemůžu uvěřit."
Podle pohledů kolem jsem usoudil, že tomu asi tady kolem ještě pořád moc nevěří nikdo.
Alexi se po chvíli postavil na svoji jednu funkční nohu a nejistě řekl: "Tak snad abychom už šli. Není mi zrovna nejlíp, asi víte proč." To mu všichni svorně odkejvali. I já.
"Počkejte," řekla Anette a zvedla se. "Víte…" řekla, jako kdyby si nebyla jistá.
"No?" zeptal se Janne po chvíli, když se k ničemu neměla.
"…já vás mám ráda," dořekla to Anette a způsobila hromadný skupinový objetí.
Ale to snad ne. Tak oni se tady budou klidně objímat, na mě se vykašlou a celý to tu vůbec působí jak v nějaký ulepený růžový romantický slátanině. Ten, kdo tohleto vymyslel, musel bejt padlej na hlavu, fakt že jo.
"Hele, Jukko," řekla po chvíli zrovna Anette, "pojď sem." Chvíli jsem váhal, protože by mi to mohlo špatně vyjít a moh by mě obejmout například takovej Marco, a to jsem opravdu nechtěl. Nakonec mi to nedalo - tahle ženská by vás jenom tim svým výrazem donutila klidně i skočit z okna, kdyby se jí zachtělo.
Takže jsme tam tak stáli, zírali na nechutně kýčovitou věc zvanou západ slunce a objímali se jak po nejlepším koncertě naší kariéry. Najednou se Alexi zaposlouchal.
"Slyšim sirény," poznamenal po chvíli soustředěného odposlechu a dodal: "To jim ta zpráva z toho rádia fakt dorazila brzo."
Asi nemusim dodávat, že vůbec netušim, o čem to vlastně mluvil.
Všichni tam stáli a sledovali přibližující se světla z majáčků pod kopcem. Až na mě, protože já jsem neuvěřitelně originální osoba a vždycky musim všechno dělat jinak než ostatní, abych vypadal záhadně, rozumíte.
Náhle za náma zašustilo křoví. Očividně si toho nikdo jinej nevšimnul, teda až na mě. Čekal jsem - po chvíli se keř zatřás znova a ozvalo se tiché "perkele".
Ale já bych na svoje paličky přísahal, že jsem v tom hlase slyšel silnej argentinskej přízvuk.
Epilog
Po tom, co jsme se zas šťastně vrátili do našich domovů (po návštěvě špitálu, kde jsem schytal sádru a berle) nám sice bylo fajn, ale na každym rohu na nás číhaly nějaký připomínky toho, co se stalo, ať už šlo o skříně, pračky nebo podezřelý televize - vlastně i ty nepodezřelý, ale od toho bednopapírkovitýho incidentu je pro mě podezřelá každá. Já vždycky říkal, že technika je zlo.
Ah, koho z vás by to zajímalo, tak jistá ušklíbačně se culící bytost neslušně vejrající přes moje rameno právě poznamenala, že nebejt techniky drnkam na akustiku někde na ulici s miskou s drobnejma. Fajn, Henkko, TENHLE typ techniky jsem na mysli fakt neměl, ale ty si to stejně nenecháš vysvětlit a místo toho se na mě budeš významně usmívat, že jo?
Sedíme tu teď, všichni členové kapely, u mě doma. Ve Finsku. Sice jsem původně chtěl jet do Ameriky, ale přece jen mam po tom incidentu ve studně chuť na trochu klidu, kterej v USA najdu těžko.
No ale zpět k těm všudečíhajícím připomínkám - zezačátku jsme Roopemu s Jaskou odmítali říct, co přesně se dělo, protože jsme o tom nechtěli mluvit; po pár dnech plnejch podezřelejch televizí a nočních můr jsme si ale řekli, že by bylo možná lepší se o tom rozkecat, ať už proto, že jsme doufali, že se nám nějakym způsobem uleví nebo proto, že by si jinak Roope s Jaskou mohli při pohledu na nás s Henkkou, jak ječíme při spatření bábovky, myslet, že nám silně hráblo. Což vlastně hráblo, ale to přece nemusej vědět.
No každopádně, společně s klukama (a dámou) od Nightwish jsme to těm dvěma převyprávěli a nadiktovali a oni se střídali u Janneho notebooku a zapisovali to. Pak jsme si to znova přečetli, upravili, přepsali a dopadlo to takhle.
Teď všechny ty vytištěný papíry plný teroru uložíme do hloubi nějaký extrémně velký skří...extrémně velkýho šuplíku a MOŽNÁ, až se sami trochu vzpamatujem, to jednou ukážem veřejnosti. Možná. Nejsme si jistý, jestli by se vůbec našel někdo, kdo by si myslel, že nepatříme do léčebny, ale netušim, jak dlouho a nakolik budou lidi věřit Jannemu prohlášení na Fuckbooku, nebo jak se ta sračka jmenuje, že jsme se opalovali na Sibiři...
Jinak, bejt zas v rodný krajině je nádhernej pocit. Ani už si nepamatuju, v jakýže tramtárii ta studna byla a nehodlam nad tim dumat. Co bylo, bylo. Teď už neni žádná studna, ale jen moje krásná postel a v ní rozvalená moje milovaná, nejdražší Kosa.
Ta noha mě furt bolí, ale je to už o něco lepší. I Henkkova ruka se má líp. A ostatní se taky maj dobře. Já jsem šťastnej, že jsem zas tady, Anette je šťastná, že se zas shledala s rodinou, Marco je rád, že může bejt škrábanej Tuomasovejma kočkama a vůbec.
Nepodařilo se nám zjistit, kdo nás do tý studny dostal, ale jestli na to někdy přijdu, zmlátim ho hůř než bych zmlátil toho, kdo ukradl moje kytary. Beze srandy.
Ty kytary pro mě byly důležitý jako skoro nic na světě, ale na tohle to nemělo. A teď nemam na mysli ani svojí rozdrcenou nohu, ani to, jak dlouho jsem si nemohl pořádně zahrát. Mam na mysli to, že tam všichni mohli na místě umřít. Janne, Henkka, Tuomas, Emppu, Anette, Marco. Kdokoliv z nich tam mohl umřít přímo před mejma ctěnejma zrakama a já bych jim tak mohl zahrát na vlasy rozladěný rekviem (teda pozdějš už i na Kosu, ale to by nevyznělo tak dramaticky, rozumíte).
Když jsem řikal, že mý kytary jsou SKORO to nejdůležitější na světě, to nejdůležitější je právě tohle - moje kapela a vůbec všichni tyhle lidi okolo. Bez hudby bych nedokázal žít, ale bez týhle party volů bych nedokázal ani bejt mrtvej. Bez nich bych nebyl nic. No ale co to budu kurva okecávat, prostě mam ty sráče rád.
...asi bych si měl dát trochu vodky, mam pocit, že zas začínam bejt lehce střízlivej. Á, Janne už mi ji nese, tomu řikam servis.
No nic. Nikdy jsme nebyl ten typ, kterýmu by činilo největší potěšení se sáhodlouze a extra dojemně rozepisovat, takže bych to měl asi nějak moudře zakončit. Hm, to se mi řekne, moudře...
No nevadí. Pokud tohle bude někdy někdo číst, tak ať si sem laskavě dosadí nějakej dokonalej a natřiprdelní citát, co si myslí, že by se sem hodil jak monokl na ksichty zlodějů kytar. Já na tohle nejsem.
I když vlastně, jedna příhodná věta, shrnující celej tenhle podivnej a neuvěřitelnej zážitek, mě napadá.
OPOVAŽ SE PO MNĚ HÁZET TEN POLŠTÁŘ, ROOPE!
...ne, to nebyla ona, jen se tu na mě Roope, se jmenovanym měkkym předmětem v rukou, jaksi zlovolně uculuje. A Henkka se k němu přidává. No tak, chlapi, přece si nebudete vyskakovat na invalidu!
Hm, zřejmě budou. No nic, už by to chtělo tu vševystihující větu - ŽIVOT JE SAKRA SVINĚ!
A teď už mě omluvte, někoho tu čeká FINSKEJ MASAKR PEŘINOU! Muhaha!
A.L.
pleague rat | 10. května 2011 v 16:30 | 
Warheart | 
Hm... je to dokonalé. Ale co teď budu asi sakra číst??? :D:D:D